Quarantine drama [CZ]

den pátý

I když jsem se této soudné chvíli bránil zuby nehty a pracovnímu stolu v Jiminově pokoji jsem se vyhýbal obloukem, věděl jsem, že jednou musí nastat, pokud nechci propadnout.
A nastala dnes.

Ano, zní to neuvěřitelně, ale začal jsem se učit.
Hned po snídani jsem si u Jimina vyprosil notebook - na kolenou, abychom si rozuměli -  a zasedl k psacímu stolu, kde se na mě záludně šklebily učebnice všeho druhu. Ani nevím, jestli mě k tomuto zoufalému činu donutilo svědomí, které se propadalo hanbou, když si Jimin včera do noci ničil mozek jmény a činy všech císařů z dynastie Joseon a já se koukal na videa, nebo snad upomínky od našich profesorů, že nám přišly další úkoly a materiály.

Tak či tak jsem s hrůzou klikl na Jiminův To-Do list na ploše - ještě že ho má, bez něj bych byl úplně namydlený jako mramorová podlaha - a snad už s předpovědí, že dneska nepůjdu spát, jsem se koukal na dlouhý odškrtaný seznam všemožných úkolů. V mém případě by byl úplně prázdný.

S odhodláním medojeda jsem se pustil do prvních výpisků a úkolů a i když jsem kolikrát mlátil hlavou o stůl, nebo skoro brečel nad japonskou gramatikou, vydržel jsem mít přilepený zadek k židli a oči k sešitům, učebnicím a počítači až do pozdního odpoledne.

„Nechceš se jít najíst?" promluvil na mě najednou Jimin, když jsem zrovna kreslil lidské oko. Už nějakou dobu ležel na své posteli, četl nějakou knihu a poslouchal mně neznámou rádoby uklidňující hudbu, která se nesla celým pokojem.
„Musím to dodělat," odbyl jsem ho a pokračoval v překleslování sítnic. Nějak jsem v sobě objevil smysl pro zodpovědnost - asi poprvé v životě -, takže jsem se dál trápil i přes kručící břicho a pálící oči.

„Fajn," odvětil Jimin lhostejně a slyšel jsem, jak se zvedl z postele, „ale je potřeba, aby sis trochu odpočinul. Není zdravý sedět celý den u učení."
„Že to říkáš zrovna ty," neodpustil jsem si pichlavou  poznámku na jeho osobu.
„Tak si trhni," byl mi reakcí černovláskův naštvaný tón hlasu a prásknutí dveří. Odešel. 
Vždyť jsem toho ani moc neřekl. Hysterka.

S povzdechnutím jsem pokračoval v kreslení, pokoušeje se z hlavy vytěsnit spolužákův výlev. Nepovažuji se za velkého malíře, ale kreslit umím. Tedy alespoň u toho oka jsem nabyl vědomí, že se mi povedlo, když jsem dokreslil poslední vlásky sítnice. S patřičnou hrdostí jsem vykřížkoval stažený obrázek na obrazovce notebooku, takže jsem měl teď výhled pouze na nudnou, bílou, domovskou plochu.

Už jsem chtěl notebook zaklapnout a věnovat se tentokrát vytištěným materiálům o svrhnutí dynastie Korjo a generálu Seongyem, když jsem si všiml nenápadné složky uprostřed spousty dalších - vhsiogsiojojvb.
Ano, takhle debilní název ona složka nesla. A o to zajímavější byla.

Jistě, Jimin tam mohl mít jen naskenované úkoly, navíc se nešluší někomu prohledávat složky v počítači, ale má zvědavost, neochočitelná a divoká jako slon africký, mi nedala a já složku rozklikl. Avšak místo nějakých dalších souborů na mě vyskočilo heslo. Zamračil jsem se. Tohle prostě nemám šanci uhodnout!

„Dobře, fajn... kdybych byl Jimin, jakým heslem bych si zabezpečil random složku?" přemýšlel jsem nahlas a donutil své mozkové závity jet na plný výkon. Pak jsem položil prsty na klávesnici a pokusil se vyhrát mou osobní soutěž mistr tipu:

1234? Špatně. Miwi? Špatně. kočka? Špatně. ChoiMinho? Špatně. Kpop? Špatně. školaježivot? Špatně. jsemdebil? Špatně. Taehyungjedebil? Špatně. Jihyunjedebil? Špatně. Jihyunjekretén? Špatně. 3,14? Špatně. 1235711? Špatně. 11111? Špatně. ANythinGELjeskvělá? Aaa... špatně. vhsiogsiojojvb? qwertzuiop? Špatně.

Naštvaně jsem si odfrkl. Z hlavy jsem vypotil snad všechno, co mě v tu chvíli napadlo, ale všechno bylo špatně. Měl jsem sto chutí počítač zaklapnout a nechat to být, ale moje zvědavost neutuchala. Naopak sílila. A možná proto mě i napadl geniální nápad.
Rychle jsem vystřelil ze židle jako vodní torpédo a všude po pokoji hledal USB kabel. Nebylo tak těžké ho najít, stačilo jej vypojit z nabíječky. Také jsem tak udělal. Jeho konektory jsem strčil do notebooku a do mého mobilu a s ďábelským úsměvem pozoroval, jak se mi složka do mobilu přetahuje.

Co s tím ale budu dělat, ptáte se? Stačí mít kontakty.
Jakmile se mi složka přetáhla a já po svém činu zahladil stopy, posadil jsem se opět na židli k učení a vytočil číslo člověka, který by mi mohl v této prekérní situaci pomoct.

„Kim Geongmin, prosím?"
„Ahoj, Geong, tady Taehyung."
„Oh, ahoj! Promiň, pořád tě nemám uloženého," z telefonu se ozval rozpačitý smích.
„Jo, v pohodě, to se stává."
„No jo... no a proč voláš? Je Joon v pořádku? Moc mi nevolá."
„Neboj, je v pohodě. Nedávno jsem s ním byl."
„Oh, tak to ráda slyším. To víš, sourozenecká láska, znáš to," zasmála se.
„Jo, jasně," také jsem se zasmál, ale upřímně jsem netušil, jaké to je. Nemám sourozence.
„No, tak proč voláš, když ne kvůli Namjoonovi?" ptala se zvědavě.
„No... jak bych začal... Joon říkal, že jsi moc dobrá programátorka-"
„No, když to říká Namjoon," přerušila mě stydlivým uchechtnutím.
„Takže... zvládla bys pomocí nějakého programu odemknout zamčenou složku?"
„Ty chceš, abych hackovala?"
„Ne! Jen... mám v mobilu jednu složku, kterou jsem si zabezpečil heslem, ale to heslo jsem jaksi zapomněl," nervózně jsem se podrbal na zátylku, abych snad pocitově přidal na pravdivosti mé lži, „tak kdybych ti poslal tu složku, zvládla bys ji nějakým programem otevřít?"
„Jako jo, ale... já nevím. Tvůj mobil ti nenabízel nějakou jinou alternativu otevření?"
„Ne."
„Aha..."
„Geongmin, prosím. Jsem přítel tvého bratra~," protáhl jsem s prosíkem, načež ona si rezignovaně povzdechla. Věděl jsem, že mám vyhráno. Není těžké ji přesvědčit. Hlavně když se opírám o jejího staršího bratříka. Pro něj by udělala první poslední a jeho blízké taky, tak... toho občas někdy využívám, no. Ale mám ji rád. Je jediná, kdo ví o našem vztahu a drží se mnou basu mlčenlivosti.
„No tak dobře, pošli mi tu složku. Až bude rozklíčovaná, pošlu ti ji zpátky."
„Díky, díky, díky!" byl jsem radostí bez sebe, „pošlu ti jí hned teď. Měj se hezky!" rychle jsem se s ní rozloučil a típl hovor dřív, než stačila něco dalšího říct. Je to tak trochu můj zlozvyk.

Složku jsem jí samozřejmě hned poslal a tak akorát se stihl uvést zpět do klidu, když se otevřely dveře pokoje. Stál v nich Jimin s Miwi v náruči, protínaje mě neutrálním pohledem.

„Máma říká, že máš jít na večeři. Je to rozkaz," poté se, aniž by čekal na mou reakci, otočil na patě a odkráčel pryč, nechaje za sebou otevřené dveře jako výzvu pro můj zlenivělý zadek a nohy, aby ho následovaly.

-
A/N
Tak snad to za dnešek nebude jediná kapitola^^'.
Zkoušeli jste někdy zkoumat obsah počítače vašeho kamaráda/sourozence/rodiče?
Mějte se krásně!♥️