Quarantine drama [CZ]

zvířátko

„Cože?" odložil jsem ovladač a podíval se na Jihyuna, „Kdy se zaběhla?"
„Když jsi byl na nákupu. By the way za to mě máma taky pěkně sjela. Že se mám stydět, když chodí na nákup návštěva místo mě," napodoboval hlas paní Park a otráveně pokroutil hlavou.
„Šel jsem na nákup dobrovolně-"
„No právě! Za mnou ani nepřišla, tak nevím, co dělá," rozhodil rukama, ovšem já se snažil stočit rozhovor zpět na zaběhlou kočku.
„A to jí někdo nehledáte?"
„Ale jasně že jo. Jimin s tátou běhaj po sousedech a my čekáme, jestli se tu náhodou neobjeví," pokrčil rameny a také už úplně odložil ovladač, takže v pozadí našeho rozhovoru hrál soundtrack celé hry a koukala se na nás Hlavní nabídka.

„Nebyl tvůj táta na Jimina ještě ráno naštvanej?"
„No byl. Možná doufá, že je společné hledání tý bestie spojí v jedno," zasmál se Jihyun odsuzuje zdánlivý otcův záměr a zády se natáhl na podlahu.
„A co se stane, když ji nenajdou?"
„Co by, Jimin bude dost piss off, takže bych bejt tebou s ním moc neiteragoval."
„Odkdy používáš anglicismy?" změnil jsem k mému údivu - možná trochu nechtěně - téma, na což mi modrovlásek odpověděl velmi jednoduše.
„Karanténa, co bys čekal."

Potom jsme už nehráli. Já se omluvil, že musím dohnat školu a trochu jsem z jeho temné nory s Xboxem utekl do prázdného podkrovního pokoje. Reálně jsem do školy nic nemusel dodělávat. Všechno jsem tak nějak zvládl během své drobné angínky - až mě překvapilo, jak rychle ta antibiotika zabrala a jak „zdravě" se od rána cítím.

V podstatě jsem se tu hodinu, kterou jsem v pokoji strávil sám, poctivě flákal. Teprve když paní Park zavolala na oběd, jsem ochotně sešel do přízemí a s očekáváním se posadil ke stolu naproti Jihyunovi, čekaje na jídlo. A právě v tu chvíli do domu vstoupil pan Park s Jiminem.

„Ah! Přímo jako na zavolanou! Pojďte ke stolu!" zvolala paní Park, když si všimla nově příchozím a začala připravovat misky i pro ně. Do jídelny však přišel jen pan Park za doprovodu dusavých kroků po schodech a hlasitého zabouchnutí dveří v podkroví.
„Nenašli jste ji," odtušila paní Park, když se její manžel mlčky usadil ke stolu.
„Ne," potvrdil její domněnku téměř vzápětí a povzdechl si. Věřím, že nebylo jednoduché přesvědčovat Jimina se vrátit a ukončit hledání.

„Stejně tu nikomu jinýmu nebude chybět," zamumlal si Jihyun pod vousy, ale ne dostatečně potichu, protože nejen, že jsem to slyšel já přes celý stůl, ale i pan Park, který svého druhorozeného syna pár vteřin na to obdařil výchovným pohlavkem.
„Co je?" obořil se na svého otce hrubě.
„To si nech pro sebe, synu. A měj nějakou úctu, synu. Jsem tvůj otec a Miwi je i tvoje kočka."
„Není, je Jiminova."
„Tak či tak projevuj respekt ke všem živým tvorům v tomto domě," vložila se do rozhovoru jeho matka, když přinášela misky s obědem a tím i neverbálně ukončila jejich pasivně agresivní hovor. Já jen přihlížel. Jako muzikant. I když neumím na nic hrát.

„Dobrou chuť," popřála všem paní Park, když se taktéž usadila ke stolu a sepjala ruce. Už několikrát jsem přemýšlel nad jejím vyznáním. Křesťanka? Buddhistka? Ateistka? Neměl jsem nejmenší tušení, ale fascinovaly mě její náznaky nasvědčující jednou tomuto náboženství, podruhé zas tamtomu. Je to velmi zajímavá žena.

 Oběd proběhl mlčky. Všichni poslušně jedli přichystané jídlo, všichni poslušně mlaskali a srkali. Nakonec jsem se zvedl od stolu jako první a s nějakými slovy díků mířenými k paní Park jsem dal misku do dřezu a co nejtišeji se snažil vyjít po schodech do podkroví. Ne, že bych chtěl Jimina nějak vystrašit svým neočekávaným příchodem, ale... zkrátka jsem byl trochu zvědavý, jestli bych nemohl něco zaslechnout. Ah, měl bych se krotit.

Pomalu jsem otevřel dveře a zatím jen nakoukl do nevelkého pokoje. Jimin seděl na posteli a něco dělal na notebooku. Vypadal v pohodě, ale neviděl jsem mu do tváře, takže jsem nemohl s jistotou odhadnout, zda-li jeho tělo prozrazuje opravdový stav mysli. Nevšiml si mě. Nebo spíše nevšímal, protože i po mém vkročení do pokoje zůstal skryt za notebookem.

„Co to děláš?" odvážil jsem se ho nakonec zeptat, protože to vypadalo, že i kdybych se tu na hlavu stavil, budu mu lhostejný.
„Učím se," odpověděl mi prostě a ani ne nepohnul.
„Aha...," nevěděl jsem, jak dál rozvíjet konverzaci, „...a jsi v pohodě?"
„Jsem," odbyl mě tiše, zrak upřen na obrazovku.
„Opravdu?"
„Jo."

Posadil jsem se na kraj postele tak, abych alespoň z části viděl jeho profil. Měl zarudlé oči. Těžko však říct, jestli z toho věčného koukání do jasně svítící obrazovky, nebo z něčeho jiného. Odhodlal jsem se tedy zabrouzit k jemně citlivějšímu tématu.

„Miwi se vrátí-"
„Vím, že se vrátí," přerušil mě a konečně mi věnoval svou úplnou pozornost. Podíval se na mě a bylo poznat, že je poněkud rozhněván.
„A zaběhla se takhle už někdy?"
Chvílí přemýšlel nad odpovědí, ale pak jen mlčky pokroutil hlavou.
„Tak to je mi líto-"
„Neříkej to, pokud to nemyslíš vážně," opět mě přerušil, „nesnášíš ji. Jsi rád, že je pryč."
„Ale je mi to líto."
„A kdyby se nevrátila, tak ti to bude jedno," díval se na mě nenávistným pohledem. Myslím však, že nebyl určen vyloženě mně. Bylo to tak... obecně.

„Je to jenom kočka. Zvíře. Proč jí tady tak všichni nesnášejí?" pohledem sjel ze mě zpět na obrazovku notebooku a roztřeseně vydechl, „Je to jenom zvířátko."

-
A/N
Kdybyste doma mohli mít jakékoliv zvířátko, jaké byste chtěli?🦁🐱
Mám vás ráda^^.