Quarantine drama [CZ]

den první

„Hej, Taehyungu, vstávej!" zavolal na mě Jimin z postele, když se probudil. Já otevřel oči, ale nepohnul jsem se, ba mu ani neodpověděl.

„Taehyungu!" zavolal na mě opět.
„Já nespím," oponoval jsem mu, ale stále ležel na boku zády k jeho posteli. V noci jsem nezamhouřil oka. Včerejší poznámkou o chrápání mě vystrašil natolik, že jsem nebyl schopný usnout.

„Tak vstávej," jemně do mě kopl, když mě překračoval, a opustil pokoj. Pomalu jsem vstal a pořádně se protáhl. Bolestně jsem vyjekl, když mi lýtkem projela křeč. Zřejmě nedělá tělu dobře, když celou noc člověk napnutě leží v jedné poloze. Nakonec bolest odezněla a já se jakousi... zombie chůzí? Zkrátka jsem se dostal po schodech do přízemí a zamířil do koupelny. Z otevřených dveří jsem viděl Jimina a jeho bratra, jak si čistí zuby a upravují vlasy.

„Dobrý ráno," pozdravil jsem je a protlačil se k umyvadlu.
„Ty teda vypadáš," pronesl Jimin s údivem místo pozdravu, když se na mě v zrcadle podíval. Jeho bratr se jen uchechtl. I když byl údajně o tři roky mladší než Jimin, zřejmě u něj puberta způsobila, že byl tak vysoký jako on. Ignoroval jsem ho a pustil kohoutek. Potom jsem si do dlaní jako do misky nechal natéct studenou vodu a pořádně si opláchnul obličej.

„Spal jsi vůbec v noci?" vyptával se dál Jimin.
„Jo," zalhal jsem mu nevrle a začal se věnovat svému odrazu v zrcadle. Pod očima jsem měl černé pytle, rty i přes příval vody vyschlé jako Sahara a hnědé vlasy rozházené do všech stran. Radost pohledět. Měl bych se stát krasavcem roku.

„Kde máš brejle?" zeptat se mě pro změnu Jiminův bratr. Už jsem mu chtěl odpovědět něco jako „kde máš mozek", ale potom jsem si uvědomil, že je skutečně na nose nemám.
„Asi nahoře," pokrčil jsem rameny a odsunuje veškeré česání se nebo čištění zubů stranou jsem se vydal do podkrovního pokoje.

Brýle se bez brýlí špatně hledají, to je známá věc. Mě je však trvalo najít jen chvilku. Dokonce za mnou samy přišly.

V tlamě té odporné bestie.

„Miwi, fuj je to," sykl jsem na ni a zamračil se. Ona se na mě podívala a tlamu zkřivila do jakéhosi úsměvu. Vysmívala se mi.
„Říkám, fuj je to! Polož to," ukázal jsem na brýle prstem a poté jím v podřepu poklepal na zem. Kočka se ani nehnula.
„Po-lož-to," řekl jsem znovu a důrazně, dívaje se jí do žlutých očí. Ona však jen o krok ustoupila a růžovým jazykem olízla jedno sklíčko.

„Miwi!" zakřičel jsem na ni. Tohle už přehnala. Ruku jsem rychle natáhl k její tlamě a pokusil se jí brýle vzít, docílil jsem ale akorát jejího výhružného zasyčení.
„Dej mi to!" přikázal jsem jí znovu, ale náhle jsem na ruce pocítil pálivou bolest. Ta sviňucha mě škrábla!

„Au," sykl jsem bolestí a posadil se na podlahu. Na hřbetě ruky se mi skvěl pěkně rudý škrábanec.

„Co se děje?" zjevil se mi za zády Jimin. Ani jsem si nevšiml, kdy se tam vzal.
„Tvoje kočka mi vzala brýle," postěžoval jsem si a zle se na to černě chlupaté stvoření ďáblovo podíval.
„Miwi, pusť to," nakázal jí Jimin mile, ale rozhodně. Kočka brýle opravdu pustila a odběhla na černovláskovu postel.
„Jaktože tě poslechla?" podivil jsem se, jakmile jsem sebral brýle a na nasadil si je na nos. Teď se jedna půlka Jiminova obličeje proměnila na rozmazanou šmouhu. Takže vlastně ne moc velká změna od bezbrýlového stavu.

„Musíš být na ní hodnej," jen pokrčil rameny a pomohl mi vstát.
„Vždyť to jsem byl," čertil jsem se. Jimin povytáhl jedno obočí. Ani to neumím.
„To jsem slyšel," ironicky zanotoval. Nic jsem mu na to neřekl.
„Pojď se nasnídat. Mamka už začíná být nervózní, kde tak dlouho zevlujem," řekl nakonec a vydal se do kuchyně. Následoval jsem ho.

Snídaně u Parků byla jedna z nejlepších snídaní, jaké jsem kdy měl. Paní Park opět potvrdila své skvělé kulinářské umění a můj pupek byl teď tím nejspokojenějším pupkem na světě.

„Přišly vám nějaké informace ze školy?" zeptal se nás pan Park, když jsem dojídal.
„Co jsem se ráno koukal, tak nám prej udělají speciální rozvrh, podle kterýho nám budou posílat domácí práci," odpověděl mu Jimin a já jen nejistě přikývl. Kdy se ráno koukal?

„Dobře, tak pokud vám něco dneska přijde, vrhněte se na to. Pokud ne tak... si dělejte, co chcete," mávl nad námi rukou. Jiminovi se na tváři objevil široký úsměv.
„Díky," řekl jen směrem ke svému otci a zvedl se od stolu. Já ho následoval, protože... protože jsem prostě neměl co dělat.

„Co za mnou pořád lezeš?" zeptal se mě, když jsem vešel do jeho pokoje a jen tam tak postával, zatímco on si četl nějakou knihu.
„No..." trochu jsem se zastyděl, „moc tu nemám co dělat, tak jsem myslel, že... třeba budem dělat něco spolu," řekl jsem nervózně. Najednou mi rukou přijela palčivá bolest a já sykl. Zřejmě jsem si nevědomky sáhl do škrábance.

„Co je?" zajímal se černovlásek, když si všiml mého obličeje.
„Nic, jen mě škrábla tvoje kočka," odbyl jsem ho a ruku schoval. Jimin ale přesto odložil knihu a cosi vyndal z nočního stolku u postele.
„Chytej," zvolal a hodil po mě nějakou tubičku. Lekl jsem se, co za tubičku s mastí by to mohlo být, že to má v nočním stolku, ale když mi spadla k nohám – protože jsem ji nechytil – oddechl jsem si a zastyděl se za svoji pubertální mysl. „To ti pomůže."
„Dík," poděkoval jsem mu, když jsem tubičku s mastí zvedl, ale to už očima zase přejížděl po řádcích knihy.

„Co to čteš?" zeptal jsem se ho, když jsem si škrábanec namazal a posadil se na svou matraci. „Ani nevím. Ňákou knížku, kterou mi dal otec vloni k narozkám," pokrčil Jimin rameny, „dá se to číst."
„Nechtěl bys mi ji předčítat?" zeptal jsem se ho nesměle. Podíval se na mě přes okraj knihy.

„Nebude tě zajímat. Navíc jsem už v půlce."
„To nevadí," usmál jsem se a uložil se na matraci.
„Fajn," šeptl ještě, než se pomocí jeho hlasu pokojem rozneslo vyprávění o ztroskotaných klucích na ostrově, kteří napichují hlavu divokého prasete na kůl a snaží se ulovit jejich bývalého náčelníka.
Nic dalšího jsem se ale už nedozvěděl, protože mě přemohla únava a s myšlenkami na prasečí hlavu jsem usnul.

-
A/N
Čistíte si zuby před snídaní, nebo po snídani?👀👀 A poznali jste, jakou knihu Jimin četl?