Quarantine drama [CZ]

nákup

Prosklené dveře obchodu se před námi samy otevřely a já a Jimin jsme vešli dovnitř.
Už bylo po poledni a mamka mi zavolala, abych jí - mimo hlášení svých pocitů, strádání i nestrádání - nakoupil nějaké jídlo. Když jsem to oznamoval Paní Park, ta se toho hned chytla a poslala se mnou i Jimina s dalším seznamem jídla a tím, že „mu jinak přetečou faldy přes postel".  Raději jsem se zdržel jakýchkoliv poznámek a s naštvaným černovláskem vyšel.

Naštvání ho neopustilo ani po čtvrt hodině strávené v obchodě. Jeho obočí bylo stále zlostí zkřivené, z očí mu div nešlehaly plameny a komunikace se mnou se omezila na krčení rameny a slovo „klidně". V takovém stavu se mnou nakoupil ovoce, zeleninu, maso, rýži, fazole a vajíčka. Došli jsme k instantním polévkám. Mamka si přála nějaké rameny s mořskými plody. Ale jak jsem se díval, tak jsem se díval, nikde jsem žádné takové neviděl.

„Se koukni ještě do spodního," ozvalo se mi u ucha, až jsem z toho nadskočil. Hlavu jsem otočil doprava a setkal jsem se tak s Jiminovým otráveným pohledem. A nosem v roušce. 
„A ty mi nekoukej přes rameno," odbyl jsem ho a dřepl si ke spodnímu regálu. Chvíli jsem takhle šátral rukou a vyndaval všemožná balení, až jsem opravdu narazil na ramen s mořskými plody. Měl pravdu.

„Máš to?" zeptal se mě, když jsem si balení bezcílně přehazoval z ruky do ruky. V rukavicích to dělá takový vrzavý zvuk. Nevím jak je to možné, fyzika mi nejde.
„Jo," odtušil jsem a ono balení společně ještě s pár dalšími jsem hodil do z půlky naplněného košíku. 

"Počkej!" vykřikl najednou Jimin a kamsi odběhl. Co mu je?
Se zdviženým obočím jsem se díval, jak poklusem doběhl k nějaké holce a šťouchl do ní. Podle gestikulace bych soudil, že o něčem živě diskutují. Zřejmě se dlouho neviděli. Přimhouřil jsem oči a ukazováčkem si postrčil brýle na nose a voilà, detektiv Taehyung na scéně. 
Lokty jsem se opřel o jistě nedávno vydezinfikovaný košík a sledoval jejich rozmluvu, snaže se identifikovat, kdo je ona holka.
Podobní si byli asi jako ptakopysk s ježurou, takže blízcí příbuzní být nemohli. Ze školy být taky nemohla, to bych ji určitě poznal - nebo si to alespoň myslím. Post Jiminovy holky jsem taky vyloučil, to by se alespoň objali, nebo chytili za ruku, nebo něco. Takže to musela být buď jeho sousedka, což jsem zatím nemohl vyloučit, nebo jeho kamarádka z dětství, což bylo hodně pravděpodobné, nebo kamarádka z nějaké mimoškolní aktivity, což jsem ale také vyloučil, protože Jimin je ve škole znám - kromě synovstvím paní Park - svým „pilným študováním ve dne v noci". Samozřejmě to také mohla být jeho drogová dealerka, nebo spolupracovnice, která s ním točí filmy pro dospělé, ale od těchto dvou možností jsem vzhledem k Jiminovu charakteru opustil. I když... kdo ví.

Po dalších pár nudných minutách, kdy už jsem jen bezcílně zíral do prázdna, se vrátil a opět se nasadil svou masku kakabusu.
„Kdo to byl?" optal jsem se ho, chtě si ověřit, jestli jsem to tipl správně.
Ale on mi jen odsekl „Nikdo." a vydal se k pokladnám. Asi už měl všechno, co potřeboval. Ostatně já taky, tak jsem jej mlčky následoval.

Nákup jsme zaplatili každý odděleně a po pár minutách úmorného placení nepříjemné paní za plastovým okénkem jsme vyšli ven, oba s taškou v každé ruce.

„Já to jdu ještě odnýst mamce, tak přijdu pozdějc," oznámil jsem mu, načež on jen zahmkal a vydal se na opačnou stranu než já. Byl jsem z Jimina nesvůj. Přemýšlel jsem, jestli je naštvaný na mě, nebo si na mě vylévá jen zlost, kterou v něm vyvolal někdo jiný. Ale pokud je naštvaný jen a pouze na mě, pořád to je kvůli těm trenkám? Nebo jsem mu udělal něco dalšího? Irituje ho snad moje přítomnost, tak se mnou raději nemluví, nebo co má za problém?

Všiml jsem si, že se začalo jedno ucho plastové tašky trhat, ovšem místo toho, abych se jí snažil nějak lépe přechytit, jsem obě tašky položil na betonový chodník a vytáhl z kapsy mobil.

„Ano, yeobo?" ozvalo se z něj, když jsem vytočil příslušné číslo.
„Ahoj, Joone, " usmál jsem se, „nemohl bys mě, prosím, odvézt k mamce? Mám pro ní nákup."

-

„Díky," poděkoval jsem svému příteli, když jsem sesedal z motorky a vyndaval nákup. On jen pokrčil rameny. Se zálibou jsem se podíval na náš malý domek, kde jsme kdysi bydleli tři. Teď tam je jenom mamka, ještě k tomu nemocná. S povzdechem jsem položil tašky na práh a dvakrát zazvonil. Poté jsem o několik kroků ustoupil a čekal, až se dveře otevřou.

Dveře se po pár chvílích opravdu otevřely a skutečně z nich mamka vyšla. Už jen z jejího postoje jsem poznal, že je neuvěřitelně strhaná.
„Díky, Tae," mile se na mě usmála nezakrytou pusou a podívala se na mě unavenýma očima. Vzápětí se ale rozkašlala a zašla zpět do domu, snad aby zmenšila riziko mého a Joonova nakažení. Chtěl jsem jít za ní, ale věděl jsem, že bych byl pěkný debil, kdybych to udělal. Kdo by jí pak chodil nakupovat? S každým jejím dalším zakašláním na mě síla té nemoci dopadala čím dál tím více. Měl jsem strach. Velký strach.

„Pojedeme," dal mi Joon ruku na rameno, ale já se nehnul z místa.
„Když tě vezmu k sobě a udělám ti mátovej čaj, bude ti líp?" Pomalu jsem přikývl. Mám rád mátový čaj.
„Tak pojď," povzbudil mě naposledy Joon a já se aninevímjak posadil na motorku za něj a nasadil si helmu. Slyšel jsem hlasité zavrčení motoru a najednou jsem se od svého domova začal velmi rychle vzdalovat.

Pevněji jsem se Joona chytil a položil si na jeho záda hlavu, jak se to dělá ve filmech. Přemýšlel jsem, proč si ten virus vybral zrovna mojí mamku, proč nenakazil třeba Joona, Jimina, nebo tu je smradlavou kočku? Nebo mě?
Více jsem se k Joonovi přitiskl a zavřel oči. Bylo to poprvé, kdy jsem se od svého nepovedeného kouzelnického představení v druhé třídě rozbrečel.

-
A/N
Kdy jste naposledy brečeli?
A já jdu jíst💕🥚~