Quarantine drama [CZ]

čajík

„Už je ti líp?"
„Jo," přitakal jsem a trochu usrkl ještě horký mátový čaj. Joon ho dal vařit hned, jak jsme k němu přijeli. Samozřejmě si tedy nejprve umyl a vydezinfikoval ruce.

Bydlí sám v malém bytě, který mu pronajímají rodiče jeho kamaráda z vysoké. Prý, když mu ho nabízeli, vypadal ten byt jako vybydlená myší díra s oloupanou omítkou, pavouky všude, kam se jen podíval, obouchanými skříněmi, vrzající postelí a odlupujícím se linem v kuchyni. Když mi to vyprávěl, nevěřil jsem mu ani slovo, protože jsem nedokázal pochopit, jak velkým progresem musel projít, aby vypadal tak jako teď - pořád malý, ale krásný a útulný.

„Pořád jsi tím bytem tak fascinovanej?" zasmál se mi Joon, který právě nohou odkopl skleněné dveře, aby se otevřely. Ani jsem si nevšiml, že odešel, ale jakmile jsem v jeho rukách zpozoroval dvě misky plné všemožných sušenek a dalších pochutin, matně jsem si vzpomněl, že říkal něco o dobrotách. V tu chvíli jsem byl zřejmě až moc pohroužen v myšlenkách, takže jsem ho moc nevnímal.

„Pořád ještě kopeš do těch dveří?" Joon jen pokrčil rameny, přesto se však podíval, jestli nějaké ze skel  ve dveřích neprasklo nebo nevypadlo. Bylo by to alespoň už po páté, co by nějaké z nich vyměňoval. Nepoučitelný jako lidstvo.

„Na," podal mi jednu misku a posadil se vedle mě na pohovku, kterou si nedávno pořídil z peněz jeho rodičů. Vděčně jsem se na něj usmál a zakousl se do nějaké čokoládové mňamky.
„Moc hezky se usmíváš," obdařil mě komplimentem a já cítil, jak mi hoří tváře. Bylo to vlastně poprvé, co mě od začátku karantény viděl bez roušky. 
„Ty taky," oplatil jsem mu stejnou mincí a on mimoděk ukázal zuby, které měl doteď schované. Ani já, ani Joon nejsme úplně nejvýřečnější, proto jsme překvapivě opět mlčeli a obývacím pokojem je ozývalo jen naše chroustání dobrot a tichá, podkresová hudba, která se linula z reproduktorů v kuchyni připojených k nějakému západnímu rádiu. Znal jsem toho zpěváka, jen jsem nevěděl, jak se jmenuje. Dokonce jsem znal i tu písničku, jen jsem taky nevěděl, jak se jmenuje. Jediné, co jsem poznal, bylo, že je anglicky. Joon má totiž moc rád angličtinu. Sice nevím, co na ní vidí, mě ten jazyk nikdy moc neokouzlil, ale proti gustu žádný dišputát.

Najednou jsem cosi ucítil na svém stehně. Joonova ruka mi ho jemně svírala. Otočil jsem tedy na něj hlavu a podíval se do jeho milého obličeje.
„Chtěl bych pusu," usmál se na mě. Já dokousal a polkl poslední sušenku, která mi vězela v ústech a sundal jeho ruku z mého stehna.
„A co když máš koronu? To nemůžu riskovat." Reakcí na to mi byl jeho smích a pevné objetí, do kterého si mě vzápětí přitáhl.
„A není to jedno? Stejně bys ji už měl, když tu vedle mě už ňákou dobu sedíš," argumentoval proti mému tvrzení a obdařil mě vyzývavým pohledem.
„No jo," odpověděl jsem mu na to prostě, ale pro další slova mi už nedal prostor, protože si tu pusu vzal sám. Stejně jsem ani nic dalšího říct nechtěl. 

Po puse následovala další. A potom další. A další. Až nakonec jeho rty opustily ty mé a vydaly se na dobrodružnou cestu po mém obličeji, uchu a krku. Joon mi sundal brýle a vzápětí mě pohladil po hlavě. Stouplo ve mně vzrušení. Končetinami mi projela zvláštní, ale přitom příjemná vlna napětí. Prsty jsem zaryl do jeho ramen. On těmi svými přes ty má jen jemně přejel až k bedrům a vklouzl mi jimi na holá záda. Zastudily mě, takže jsem měl co dělat, abych nevyjekl, ale jakmile jsem si na jejich teplotu zvykl, užíval jsem si každý jejich dotyk. Takhle se mě dotýkal nejen na zádech, ale i na hrudi a na břiše. Rty se opět vrátil k těm mým a jemně mě do nich i kousal. To byla novinka. Příjemná novinka.

Vzrušení ve mně stoupalo čím dál tím víc. Pustil jsem mu ramena a napodobil jeho vniknutí pod oblečení. Dotýkal jsem se jeho hřejivé kůže, jemně přejížděl přes jeho žebra a přitom mu vracel polibky, kterými mě zasypával. Rozhodl jsem se trochu zariskovat. Rukou jsem mu sjel po jeho cestičce až k lemu kalhot a pod onen lem poklopec nepoklopec strčil prsty.
Vzápětí mi ale Joon ruku nezbednici chytl a vytáhl ven. Jak se říká, zakázaného největší krajíc, proto jsem jeho němou prosbu ignoroval a znovu se rukou pod lem kalhot podíval. Teď už ale o něco víc. Uvnitř byl stejný případ jako u mě. 

„Co to děláš?" ustal v polibcích a ruku mi opět ze svých kalhot vyndal.
„No... nic?" pohladil jsem ho po tváři a pokusil se mu opět dát pusu. On mě ale zastavil.
„Yeobo,"chytil mi obě ruce, „to není dobrej nápad."
„Co? Dávat ti pusu?" dělal jsem hloupého.
„Víš to," pokračoval, ignoruje můj herecký pokus, „netušíš, co to obnáší a kdyby-"
„Tak mi to řekni. Už jsem skoro dospělej."
Což nebyla tak úplně pravda, půl roku mi do devatenáctého roku ještě zbývalo. I když se často cítím spíš na dvanáct.

Joon si povzdechl.
„A kdyby se ti to nelíbilo," pokračoval nedávaje žádnou váhu mé poznámce, „nejen, že by mi to bylo moc líto, ale taky bych z toho mohl mít problém, protože z právního-"
„Z právního hlediska je to nezákonný. Sakra já vím! Už jsme to řešili několikrát," skočil jsem mu do řeči rozzlobeně.
„Tak proč to pořád-"
„Protože tě mám rád, Joone! A prostě mě to pusinkování," zvýšil jsem hlas, „už nudí. Chci to taky posunout někam dál," vykroutil jsem se z jeho sevření a rozhodil jsem rukama, „ale když to utneš ještě předtím, než se tě stačím vůbec dotknout, tak se to pak těžko dělá."

Joon před mým pohledem uhnul. 
„Můžeš... můžeme počkat do tvých dvacetin? Ať je to právně v pohodě?" S tím právem měl štval už nějakou chvíli. Ale tak co bych mohl od studenta práv čekat. Otázka spíš byla, co on očekával ode mě. Další rok a půl nevinných pusinek?

„Jo, asi jo," odpověděl jsem mu nakonec se slyšitelným zklamáním a vstal z gauče, upravuje si rozcuchané vlasy a nasazuje si brýle. „Půjdu," oznámil jsem mu ještě a začal se oblékat.
„Mám tě hodit?" zeptal se mě, když jsem si nandaval bundu a on vešel do předsíně.
„Ne, projdu se," s lehlým sebezapřením jsem se na něj usmál a vlepil mu na tvář malou pusu.
„Miluju tě. Víš to, že jo?" přikývl jsem mu  odpověď a řekl něco v podobném stylu. Posléze jsem jeho byt opustil.

Když jsem vyšel ven  na chodník a na mapách v mobile si našel, jak a kdy se dostanu k Parkovým, uvědomil jsem si, jak dlouhá procházka mě ještě čeká. Ale nelitoval jsem svého rozhodnutí. Potřeboval jsem na vzduch. 

Překážela mi v tom ale ta hloupá rouška. Nejdřív jsem si ji chtěl nějak lépe nasadit nebo poupravit, pak jsem si to ale rozmyslel. Sám pro sebe jsem se ironicky usmál, roušku si sundal a strčil si ji do kapsy. Pro mě za mě, ať mě ten koronavirus klidně sežere. Ať si na mě někdo zakašle nebo chmátne špinavou rukou do obličeje.
Už je mi všechno jedno.

-
A/N
Tak se přiznejte. Kdo už šel venku bez roušky?