Quarantine drama [CZ]

den čtvrtý

„Hej, hej!“ kdosi mnou třásl, „vstávej! Taehyungu!“
„Co-co je?“ otevřel jsem oči a rozespale se posadil. Vedle mě klečel Jihyun a něco mi se smíchem říkal. Můj mozek byl ale ještě v režimu spaní a smysly zpomalené, takže jsem vůbec nepostřehl, co mi to vykládá.
„Cože jsi říkal?“
„Copak jseš hluchej? Jimin je úplně nasranej! Pojď se kouknout!“ vyskočil na nohy a bez větší námahy mě vytáhl na nohy. Na patnáctiletého puberťáka má teda sílu. Pomalu mě ani nenechal si vzít brýle, jak mě vyváděl z pokoje.

Rychlosti blesku mě táhl po schodech dolů, sotva jsem pletl nohama. Vlasy se mi kymácely ze strany na stranu, do mého mozku dotekla informace o nakopnutém malíčku a krátkozrakýma očima jsem až posléze poznal, že se nacházíme v kuchyni, přičemž mě Jihyun bouchá do ramene a se smíchem ukazuje na černovláska. Stočil jsem tedy k Jiminovi pohled a měl jsem co dělat, abych se taky nerozesmál. Chudák polonahý Jimin pod ostřížím zrakem své matky stahoval povlak z pohovky a tvářil se, že by nejradši pozabíjel všechny v místnosti. Neměl jsem páru, co se mu mohlo stát, ale Jihyun mi vysvětlení vzápětí poskytl.

„Miwi ho celýho posrala,“ šeptl mi do ucha a opět se začal řehtat, jako by snad viděl tu nejvtipnější věc ve svém životě. Mně ale úsměv zamrzl, jakmile jsem si uvědomil, že bych v tom mohl mít prsty já- ale to je přeci nesmysl. Kočky pijí mléko. Nebo snad ne?

Rychle jsem smějícího se Jihyuna odtáhl za roh z dohledu jak Jimina, tak paní Park a nervózně se před něj postavil.

„Co je?“ nechápal Jihyun.
„Tvůj bratr má kočku, takže bys to měl vědět. Pijou kočky mlíko?“
Jihyun na mě vyvalil oči a nevěřícně se zasmál: „Jasně že ne. Kdes na tohle přišel? Po mlíku maj' průjem,“ zatřásl mi rameny se smíchem. Asi jsem zbledl, protože Jihyun se přestal smát a přeměřil si mě s povytaženým obočím. To jsem zase jednou podělal...

„Počkej... neříkej, že-“ přikryl si pusu rukou, snad aby nebylo slyšet jeho dalších slov, a tiše se mi vysmíval očima.

„Buď zticha,“ odbyl jsem ho šeptem a cítil jsem, jak rudnu jako čínská vlajka.
„Lul, tak to je to nejlepší, co mě zatím za karanténu potkalo,“ dál se mi vysmíval, ale na to jsem už neměl náladu. Raději jsem se vydal zpět do Jiminova pokoje zpytovat svědomí. Ale to mi bylo po zabouchnutí dveří okamžitě překaženo.

Pokojem se ozvala známá melodie. Chvíli jsem hledal místo, odkud se ozývá, a nakonec jsem byl úspěšný. Vzal jsem mobil do ruky a přijal hovor, tentokrát se mi ale místo fotky volajícího na displeji objevil protáhlý obličej Baekhyuna – mého kamaráda ze školy.

„No to je dost, Tae!“
„Nazdar," pozdravil jsem ho a skácel se na matraci. Baekhyun se na mě usmál.
„Proč skoro nepíšeš?" vyzvídal.
Už jsem mu chtěl odpovědět, ale v tom se k hovoru připojil Jin – můj blonďatý kamarád. Proč zdůrazňuji jeho barvu vlasů? Protože to zdůrazňuje on sám. Je pyšný na to, že je ve třídě jediný blondýn.

„Čau, Jine,“ pozdravil jsem nově příchozího a zamával mu. On jen přes rýžové nudle, které mu visely z pusy, zamručel a pozdravil mě neverbálně. Kdyby mohl, jedl by pořád. Jídlo byla jeho životní láska. Dokonce ani když nějaký čas chodil s naší spolužačkou se jeho žebříček priorit nezměnil. Nejhlavnější je jídlo, nic jiného. Tečka. Možná to je i důvod, proč mu to chození vydrželo asi jen tři týdny.

„No? Tak mluv, Taehyungu," dožadoval se odpovědi Baek. Nikdy neopouštěl otázku, kterou dal. Což bylo někdy dost otravné.
„Ňák jsem vás odsunul na druhou kolej,“ přiznal jsem s pokrčením ramen, ale aby to nevzali moc vážně, začal jsem se smát.
„Haha,“ pronesl ironicky Baek, ale také se usmíval.