Quarantine drama [CZ]

gamesa

Dorazil jsem k Parkovým. Zklamání a zloba, která mě celou cestu – a byla to zatraceně dlouhá cesta – provázela, zmizela jako pára nad hrncem, když jsem vešel do domu.
Cítil jsem vábivou vůni, která se linula přes celou předsíň. Zřejmě paní Park opět prokazuje své kulinářské umění a tvoří nějaký výborný oběd. 

Nikdo si mě nevšímal. Asi mě už vzali jako součást rodiny, když se nezajímají o můj příchod. I když to mi už mohlo dojít, když mi pan Park hned první den dal klíče od domu.

Sundal jsem si bundu a boty a jako člověk, kterému před pár minutami vůbec nebylo jedno, jestli ho sežere korona nebo ne, jsem se šel do koupelny vydezinfikovat. Kdo ví, co se mi na obličeji nebo rukách, když jsem prošel kolem pár lidí, usadilo.

Věděl jsem, že bych se měl jít učit, přeci jen jsem teď nedělal nic a určitě se mi toho spoustu nakupilo, ovšem teď jsem stál pod schody vedoucími do Jiminova podkrovního pokoje a nemohl se odhodlat k výstupu. Netušil jsem, jestli tam Jimin je, nebo ne, každopádně představa toho, že se na mě celou dobu bude společně se svou kočkou nevraživě dívat a já nebudu vědět proč, se mi ani trochu nezamlouvala.

„Bojíš se jít nahoru?" ozvalo se za mnou nečekaně a ve mně hrklo.
„Fuj," ulevil jsem si, když jsem se otočil na Jihyuna. V lekání nic netušících lidí si s Jiminem byli velmi podobní. „Proč bych se bál?" vyzývavě jsem se na něj podíval.
„Protože je docela nasranej... nebo aspoň se tak tvářil, když se vrátil z nákupu," zvedl ruce v obraném gestu a pokrčil rameny jako minule. Asi je to jeho oblíbený pohyb.
„A co má bejt?" obořil jsem se na něj. 
„No nic, jen že bys mohl přijít o ucho, kdyby na tebe jeho kočka skočila," řekl a se znechucenou grimasou se ošil, „svině jedna," dodal. Sám pro sebe jsem zajásal, že alespoň někdo je na mé straně. I když to byl Jiminův bratr - na první pohled blbeček na entou.

Nagelované modré vlasy měl vytvarované do jakéhosi moderního rozcuchu, na sobě vytahané triko s názvem nějakého basketbalového týmu, značkové tepláky - nedivil bych se, kdyby do půli zadku - a na krku zlatý řetěz. Kolik že mu bylo, patnáct? Jo, to by tak na tenhle styl sedělo. Ale, jak se říká, nesuď knihu podle obalu.

„A co mám jako podle tebe dělat?" zvedl jsem bradu v babo-raď stylu a strčil si ruce do kapes od mikiny.
„Třeba si můžeme jít ke mně zahrát nějakou gamesu. Nebo na Xbox,"nadhodil a ukázal palcem na místnost za sebe, „Mám i kinekt, jestli se rád hejbeš, tak..." větu nedokončil, ale oba jsme pochopili. Já se na něj ještě chvíli nedůvěřivě koukal, ale potom jsem souhlasně vydechl.
„Super! Tak pojď." Viděl jsem, jak se mu oči rozzářily štěstím. Asi ho už nudilo hrát sám, nebo ho omrzeli online kamarádi.

Přišel jsem do jeho pokoje a nestačil jsem se divit. Byl úplně jiný, než ten Jiminův - všude poházené oblečení, zdi od shora dolů polepené všemožnými plakáty nějakých hip-hoperů, basketbalistů a dalších pochybných stvoření, která se pohybují po naší zemi a obrovské reproduktory hned u Xboxu s obrazovkou. Naopak Jiminův pokoj byl - dokud jsem u něj nezačal přebývat - věčně uklizený, na zdech měl maximálně sem tam kopii nějakého známého obrazu a police přeplněné knihami, které bych nepřečetl ani za pět let.

„Tak co by sis zahrál?" optal se mě Jihyun se zájmem a posadil se na šedý koberec před obrazovku.
„Nevím... máš Tekkena?" plácl jsem první hru, která mě napadla. Párkrát jsem ji hrál u kamarádů, tak jsem alespoň zběžně věděl, o co jde.
„Mám," odpověděl s úsměvem a strhl na sebe menší hromádku her, kterou měl snad jako jedinou v pokoji srovnanou vedle Xboxu. Začal se v ní přehrabovat, až vítězoslavně jednu stiskl v dlani, „je to sedmička, neva?" Jen jsem mu na to pokrčil rameny, což si zřejmě vyložil jako souhlas. Ostatní hry odsunul na hromadu a Tekkena opatrně vložil do Xboxu. Potom se rozsvítila obrazovka, on na ní ještě něco šteloval, poté mi do ruky vrazil jeden ovladač a posadil se vedle mě. Pak něco zmáčkl na svém ovladači a hra začala. 

Chvíli jsme mlčeli, ale po pár kopech v prvním kole se Jihyun rozmluvil: „Jsem fakt rád, že jsi se mnou šel hrát, už jsem tu nudou skoro třískal hlavou o zeď," zasmál se a zasadil mému fighterovi ránu.
„To s tebou nehraje Jimin?" zeptal jsem se pokusil se vyhnout dalšímu kopanci. Jihyun se uchechtl. „Jimin? Prosimtě, ten pomalu neví, co to Xbox je. Pro samý učení nemá na něco takovýho čas," napodobil černovláskův hlas a silně zmáčkl nějaké tlačítko na ovladači.
„Aha. A to nehraješ nějaký onlineovky?"
„Ale jasně že jo. Jen ty mě docela rychle přestaly bavit. Jakože obvykle hraju s Kookem, mým kámošem, ale teď je na chatě a nemá tam prej komp," povzdechl si a zasadil další kritickou ránu.
„Tak můžeš jít místo hraní ven, ne?"
„Nehraj se na moje rodiče, prosím. Těhlech keců maj' vždycky plnou hubu," zasmál se a s jeho dalším úderem se na obrazovce objevilo velké K.O. Prohrál jsem.
„Dáme další?" zeptal se mě, ale než jsem stačil nějak odpovědět, už jsme byli v druhém kole.

„Ty a Jimin jste spolužáci?"
„A vy bratři?" Nad mou odpovědí se uchechtl.
„Jasně, snažíš se bejt vtipnej, tak jo," zasadil opět mému fighterovi ránu. Příště si budu muset vybrat silnějšího.
„Nejste ale moc velký kamarádi, co?"
„Ani ne," dal jsem mu za pravdu. S Jiminem jsem se kromě doučování nikdy moc nebavil. A toho znám už pěkně dlouho. No... znám... byli jsme spolu na nižší střední a teď jsme i na vyšší. Upřímně pořád nechápu, proč si nevybral lepší, měl by na ni.
„Jakože kdo by se s mým bratrem chtěl kamarádit, že jo," poznamenal Jihyun, ale tentokrát místo úsměvu zkřivil svůj obličej do rádoby bolestivé grimasy. Teď jsem totiž zasadil kritickou ránu já.
„Já nevím, spoustu lidí," pokrčil jsem rameny.
„Jo? A jak dlouho by mu vydrželi? Dva dny? Sakra, vždyť by na ně neměl vůbec čas. Nejraději je zalezlej v pokoji, učí se a muchluje se svou děsnou kočkou," znechucením vyplázl jazyk a vypadalo to, že je tímto konverzace o Jiminovi ukončena. Mně to ale nestačilo. Konečně jsem se o něm něco dozvídal a upřímně byl jsem překvapený, že Jimin tu školu hrotí až takhle moc.

„To jako nikdy neměl žádný kamarády?"
„Co já vím, tak ne. Ale tak já jsem jenom jeho bratr, nevím zdaleka všechno. To ty bys měl něco vědět, když jseš jeho spolužák." Zamyslel jsem se nad tím. Zase měl pravdu. Ale popravdě jsem si na nic moc okolo něj nevzpomínal. Asi jsem si ho moc nevšímal, co se jeho sociálního života týče. Zase se na velké obrazovce ukázalo K.O a Jihyun bez meškání odklikl pokračování. Třetí kolo.

„Je naštvanej kvůli tobě?" zeptal se pro změnu Jihyun. Já jen pokrčil rameny. Ten pohyb je vážně nakažlivý. Skoro jako koronavirus.
„Nevím za co," dodal jsem nakonec a uštědřil jsem protivníkovi pořádný kopanec. Lepšil jsem se.
„Tak předpokládám, že už jsi našel jeho trenky-"
„Ale tak neříkej mi, že je pořád naštvanej kvůli nim," skočil jsem mu do řeči horlivě. Už zase ve mně stoupala zloba.
„Neznáš Jimina, on dokáže být kvůli jedný věci naštvanej i týdny," řekl varovně a se slyšitelným posměchem v hlase mladší, „třeba já mu jednou omylem vzal jeho údajně oblíbený triko a předhazoval mi to další měsíc."
„A jak to pak žehlíš?" zeptal jsem se ho se zájmem a dal protivníkovy pravý hák.
„Je to docela easy. Stačí dát něco jeho kočce, říct mu o tom a až ohledně toho bude v dobrý náladě, tak se mu omluvit. Pak ti odpustí všechno. Teda alespoň mně to takhle fungu-JE!" vyjekl Jihyun, protože se nestihl vyhnout mému dalšího kritickému zásahu.
„Tak snad," zadoufal jsem nahlas a hrubě zmáčkl tlačítko na ovladači. Rázem se na obrazovce opět objevilo K.O. Tentokrát však pro Jihyuna.
Vyhrál jsem kolo.

-
A/N
Co by měl Taehyung dát Jiminově kočce?♥️😼