Quarantine drama [CZ]

den desátý

Zdál se mi podivný sen.
Zničehonic jsem se zjevil v obrovské zrcadlové místnosti, skoro jako bych se nacházel v nějakém tanečním sále. Ne, že bych ze své vlastní zkušenosti věděl, jak reálně vypadá taneční sál, nikdy jsem netančil, ale na základní škole si jednou při filmové noci prosadili Stmívání, kde se tedy ta hlavní hrdinka bavila s nějakým tím upírem, který ji chtěl zabít, o zrcadlovém sále. Celé Stmívání bylo mé nejdelší filmové utrpení vůbec, ale ten zrcadlový sál mi z nějakého nepochopitelného důvodu utkvěl v paměti dodnes.
Každopádně, abych se vrátil ke svému podivnému snu, stál jsem přímo uprostřed toho zrcadlového sálu. Zrcadla jako taková byla vysoká pouze do poloviny stěn, které místnost uzavíraly. Nad nimi byla velká pootevřená okna, skrz které do sálu proudily teplé sluneční paprsky, takže jsem mohl vidět do všech koutů, skrytých i neskrytých. Divil jsem se, co tam dělám, a otáčel jsem se kolem své osy. Pomalu, rozvážně, opatrně. Jako bych snad podvědomě cítil, že na mě každou chvíli něco vyskočí.

Ovšem nestalo se tak. Místo toho se místností ozvalo zavrzání dveří a velkými bílými dveřmi uprostřed každé zdi - přičemž ani jedny tam předtím nebyly - vstoupily do sálu čtyři postavy.
Přímo naproti mně stála moje mamka. Celá ztrhaná, uchrchlaná, unavená a bledá se na mě dívala zarudlýma, prázdnýma očima. Viděl jsem, že se mi snaží něco říct, ale kvůli kašli, který byl nesnesitelný jak pro její hrdlo, tak pro moje uši, z ní nevyšlo žádné srozumitelné slovo.

Po několika chvílích, kdy jsem se na ni se staženým hrdlem jen bezmocně díval, jsem se obrátil na osobu po mé pravici. Byl to Joon. Joon s roztrhnutým tričkem, prázdným pohledem upřeným na mou maličkost a nehezky velkou zející dírou v hrudníku, ze které v nepravidelných intervalech stříkala krev. Vykřikl jsem, ovšem tentokrát jsem neměl sevřené hrdlo, ale žaludek, ze kterého se dralo nedávno snědené jídlo mým hltanem vzhůru. Netušil jsem, proč se nachází v takovémto stavu, proč se na mě tak prázdně a zároveň vyčítavě dívá a proč vůbec žije!

Rychle jsem se odvrátil od jeho osoby a stanul pohledem nejdříve na  tmavé chodbě za otevřenými dveřmi, posléze však na další bytosti, která v tomto snu figurovala - Miwi. Mokrá, napůl vypelichaná kočka s jedním poraněným okem na mě odvážně civěla a nebezpečně syčela. Měl jsem tendence si rukama zakrývat obličej, snad abych ochránil své smyslové orgány, kdyby se na mě rozhodla nečekaně zaútočit, přesto jsem si ji i přes téměř zakrytý obličej s lítostí prohlížel prstovými mezerami. Vzbuzovala v mně spíše smutek, než strach a odpor který k ní cítím normálně. Bylo mi líto jejího zevnějšku, bylo mi líto jejího nešťastného osudu. I když jsem přesně nevěděl, jaký ji potkal.

Se slzami v očích jsem tento zoufalý pohled na to drobné stvoření opustil a otočil se konečně na čtvrtou osobu. Na Jimina. Upřímně jsem to tušil. Podvědomě jsem si uvědomoval, programoval si, že bude v mém snu figurovat. Ovšem to, co jsem viděl, mi téměř vyrazilo dech a donutilo vykulit oči tak, že by mi klidně mohly vypadnout z důlků.
S doslova planoucím pohledem se na mě dívala jeho drobná, přesto však dobře stavěná postava, pouze z masa a kostí, jako by vůbec neměl kůži. Jako by ji z něj někdo vysvlékl, jako by mu shořela přímo na těle, ale nepoškodila maso. Deriváty kůže a ochlupení mu také zůstalo, takže když se na to teď zpětně dívám, tento sen se realitě vyhnul opravdu širokým obloukem. I když tak už se stalo i u Namjoona.
V tu chvíli se to ale zdálo všechno tak moc reálné, tak moc...

Téměř jsem nedýchal, když jsem si prohlížel jeho tělo a cítil, jak se do mě stále hlouběji zabodává jeho planoucí pohled. Pálil mě, proto jsem zavřel oči. Chvíli jsem jen zhluboka dýchal a snažil se v úplné tmě, kterou jsem si zavřením víček přivodil, srovnat celou skutečnost, své pocity kolem toho, své myšlenky.

Ve snu je čas ještě relativnější než v realitě, tudíž jsem neměl nejmenší ponětí, jak dlouho jsem měl ty oči zavřené. Nakonec jsem je ale otevřel. Avšak místo sladkého probuzení jsem zjistil, že stále stojím v tom zrcadlovém sále a všechny čtyři bytosti, které mě společně obkličovaly, se ke mně nápadně přiblížily. A dělo se tak stále. S každým mým mrknutím byli o krok blíž. Znovu a znovu, mrk po mrku, krok po kroku.

Tak moc jsem se snažil nemrkat. Opravdu jsem se snažil jako nikdy. Ale bylo to marné. Svíral mě strach, nejistota, nervozita a nakonec i zoufalství, když se mi jednou podařilo vydržet bez mrknutí solidně dlouho, ovšem i tak byly ode mě vzdálení maximálně tři kroky.

Všichni mlčeli a společně se svými odrazy v zrcadlech do mě zabodávali své nepříjemné pohledy. A já křičel. Moc jsem křičel. Opět jsem tedy zavřel oči a s vyděšeným křikem, který nekompromisně trhal mé plíce jako jednorázové plastové pytlíky, klesl k zemi.

Najednou jsem oči ale znovu otevřel, tentokrát však už do stálé reality v podkrovním pokoji. Seděl jsem na posteli, hlavou a zády opřen o zeď, v hlavě si přehrávav tento sen už po několikáté za tento den. Vryl se mi do paměti jako cejch, jako permanentní tetování.
Netušil jsem, co by to mihlo znamenat, jestli by to mohlo vůbec něco znamenat.
Byly už dvě hodiny odpoledne a já na to ještě nepřišel.

„Nad čím tak přemejšlíš?" vyrušil mě z proudu myšlenek známý hlas patřící člověku se kterým mám tak prapodivný vztah.
Prázdně jsem se na Jimina sedícího na židli podíval a mlčel. Nechtěl jsem mu říkat o svém snu. Sám jsem nevěděl, jestli to je jen hloupost, kterou vyplodil můj unavený mozek, nebo reálně nějaké znamení, které mě má donutit se nad sebou zamyslet. Co já vím.

Tak či tak jsem neměl potřebu se s Jiminem o svou noc a strůjce myšlenek dělit, proto jsem, ač neplánovaně a spíše tak intuitivně, nakousl možná pro Jimina velmi citlivé téma.

„Proč jsi odešel z muzikálu?"

-
A/N
Vím, trvalo to dlouho, ale zbývá nějakých šest/sedm kapitol do konce, takže se nemusíte bát, že by tento příběh někdy během prázdnin umřel. Hezky ho dokončím^^. Dobrou noc♥️~