Quarantine drama [CZ]

deep talk

Bylo to snad už podvacáté, co jsem se netrpělivě podíval na displej mobilu, jestli mi nepřišla nějaká zpráva od Geongmin. Nic. Byl jsem netrpělivý.
Seděl jsem za pracovním stolem v podkrovním pokoji, před sebou měl rozloženou učebnici a sešit občanské výchovy a na papíře přepsaný a ze tří čtvrtin odškrtaný To-Do list. Od večeře uplynulo už mnoho času a já ho celý proseděl u učení. A bylo to pojednadvacáté, když jsem kontroloval příchozí zprávy, když mě zaujala čísla na svrchní polovině displeje - 03:03 AM. Neměl bych tlesknout?

„Taehyungu," ozval se z postele nabručený Jiminův hlas. Dnes si dal zřejmě den volna, proto šel i spát dříve než minulou noc. Nebo se o spánek alespoň snažil.

„Co je?" odpověděl jsem mu neutrálním tónem hlasu a sundal si brýle, abych si mohl promnout oči. Pálily mě solidně.
„Mohl bys už zhasnout tu lampičku? Nedá se tu spát."
„Tak si dej hlavu pod peřinu," odpověděl jsem mu lhostejně a pokoušel se soustředit na jemně rozmazané znaky v učebnici.
„To se budu dusit. Vypni tu lampičku, prosím."
„Ale to se já zas nebudu moct učit," argumentoval jsem.
„Tak už se neuč!" vztyčil se do sedu. Cítil jsem, jak mi záda propíchl očima, jako když mečem proklaje nepřítelovo tělo. Ale neotočil jsem se. Ignoroval jsem ho. Dokonce jsem si i pro všechny případy zacpal uši, aby mě nerušil od usilovného čtení. Slyšel jsem jeho hlas, ale nerozuměl tomu, co říkal.

Najednou mi ale lampička sama zhasla. No, sama.
„Co děláš?" vyjel jsem na Jimina opět lampičku rozsvítil. On ji ale znovu zhasl.
„Nech mě," rozsvítil jsem ji znovu.
„Ty mě nech spát. A pokud se tak moc chceš učit, běž se učit jinam," řekl nabubřele a nahou paží ukázal ke dveřím pokoje.
„Když ses ty včera učil, nehnul jsem ani brvou a nic ti neřekl. A když se učím já, ty mě vyhazuješ?"
„Ty ses nesnažil spát, já ano," argumentoval.
„A co když jo, jenom jsem byl slušný a neotravoval tě jako teď ty mě, hm?" upustil jsem trochu páru a založil si ruce na hrudi. Stejně jako on.
„Víš co? Jdu spát na gauč. Klidně si tu lampičku sežer," jen na mě prskl, z postele si vzal peřinu a polštář a bez dalších slov se jal otevřít dveře.

„Počkej!" vyletělo ze mě najednou, což si získalo jeho pozornost. Vrtkavou pozornost.
„Co chceš?"
Nic mu na to neřekl, jen složil veškeré učení na hromadu a zhasl lampičku, místo které jsem zapnul svítilnu na mém mobilu. No co, moudřejší ustoupí.
„Nemusíš nikam chodit," řekl jsem nakonec, když jsem se zvedal ze židle a on pořád mlčky postával u dveří z pokoje. Mobil se svítilnou jsem položil na matraci, jež mi sloužila jako lůžko, a neúplné tmě se začal převlékat do spacího. Slyšel jsem Jiminovy kroky, které zamířily k posteli, a následný tlumený pád, když jeho tělo s peřinou dopadlo na matraci.

„Dobrou noc," popřál jsem mu, když jsem také ulehl, ovšem odpovědí mi bylo jen mlčení. Tak jsem zavřel oči a pokoušel se dostat do nějakého mírumilovného snu o sladkých bonbónech.
Ale i když jsem se snažil ze všech sil, i když jsem se různě převaloval a dokonce se uchýlil k počítání oveček, stále jsem byl při vědomí, že nespím.

„Taky nemůžeš spát?" řekl najednou Jimin do všeobjímajícího ticha a slyšel jsem, jak se převalil. 
„Ne," odpověděl jsem mu stroze, ale otevřel oči. Chvíli to trvalo, než opět promluvil. „Mám strach." 

Toto černovláskovo přiznání mě donutilo se převalit na druhý bok a vzhlédnout k jeho posteli. Nesetkal jsem se ale s jeho zády jako obvykle, nýbrž s jeho unavenou tváří a smutnýma očima. I když jsem je neviděl úplně nejostřeji, přišlo mi, že vypadají prázdně, jako by v nich nebyl žádný život. Jako bych se nedíval na mladého muže, ale na strarce.
„Z čeho?" optal jsem se ho šeptem a pozvolna ve mně stoupal zájem o jeho další slova. Jimin sklopil oči.
„Z tý pandemie. Co když nás to všechny pohltí? A i kdybychom... kdyby odezněla, co když se vrátí zpátky?"

Na to jsem neměl odpověď. Tak jsem tedy jen mlčel a koukal se na Jiminovu utrápenou tvář. Dlouho jsem neviděl někoho tak... tak smutného.
„Jsem nemožnej slaboch," vypustil najednou mezi svými rty.
„Proč to říkáš?"
„Protože to tak je."
„A podle čeho soudíš, že to tak je?"
„Podle svýho života, soudím," jemně mě odpálkoval a víc se zachumlal do peřin, oči pořád sklopené.
„Na to ti nemám co odpovědět," přiznal jsem a připadal si jako hrozné poleno. Byl bych špatný psycholog.
„To nevadí," řekl s určitým očekáváním, „potřeboval jsem se o tom jen ujistit."
Tohle jeho litování se mě rozčilovalo. Takhle by se téměř dospělí kluci neměli chovat. Takže, ač nemám žádné psychologické vzdělání, jsem zapojil všechny své vzpomínky na preventivní programy a návštěvy školní psycholožky a pokusil se dohromady poskládat nějaký základní postup pro vytahování lidí ze sebelítosti.

„Vždyť nejsi nemožnej," zkusil jsem, „máš nejlepší známky z ročníku."
Jimin se uchechtl: „To na týhle škole není tak těžký. Skoro nic to neznamená."
„Tak proč jsi na tuhle školu chodil?" odhodlal jsem se ho konečně zeptat na jednu z otázek, která mi už dlouho ležela v žaludku.
„Měl jsem svoje důvody."
„A jaký?"
„Svoje." Konečně ke mně zvedl pohled, kterým mi jasně naznačoval, že k tomuto tématu mi už víc neřekne.

Chvíli jsme si jen navzájem dívali do očí. Měl hluboké, tmavé oči, tiché jako mávnutí motýlých křídel, čisté a bezposkvrnky jako svěží a vyprané prádlo. Zaujal mě. Zaujal mě tak moc, že jsem vyslovil prosbu, kterou jsem tak dlouho schovával pod jazykem: „Řekni mi něco o sobě, Jimine."

Byl překvapen. Není divu, kdo by čekal v půl čtvrté ráno otázku na svou osobu od člověka, který se o něj doteď nezajímal. Taky bych byl překvapený.

„A co?" byl vyveden z míry.
„Asi cokoliv," pokrčil jsem rameny a očekával nějakou zajímavou informaci. Jemně se na mě usmál. Zajímavé.
„Co bych ti tak řekl..." přemýšlel nahlas a ve mně opět stoupala zvědavost.

„Jseš fajn," začal a já vyčkával, co z něho vypadne, „ale na to, abych ti říkal něco o sobě, mě až příliš sereš," usmál se na mě o něco více a vzápětí se ke mně otočil zády, zavřev mi ten plantážník cukrárnu přímo před nosem.
Tohle jsem si nezasloužil.

-
A/N

Také vás někdo na něco navnadil a pak z toho sešlo, nebo si z vás pouze vystřelil a nic nebylo? A co?👀😈