Quarantine drama [CZ]

postupy

„To nic není, vážně... dobře... nebojte, Jimin mu všechno půjčí... za málo, hlavně se uzdravte... žádné peníze nepotřebujeme, nechte to být... dobře... mějte se a hodně štěstí, nashledanou."

Pan Park zavěsil a podal mi zpět můj mobil. Já ho třesoucí se rukou přijal. Bál jsem se. Mamka ten zpropadený virus opravdu dostala. Během doučování ji přijeli otestovat a označili za nakaženou. Je sice doma, ale nikdo se s ní nesmí stýkat, nebo se k ní přiblížit na míň než čtyři metry. Můj jediný kontakt s ní se tak na několik nadcházejících týdnů omezí na volání, psaní a dávání nákupu před dům. Vznikla proto otázka, kam půjdu. K babičce a dědovi nepřipadá k úvahu, protože i před fakt, že jsem zázračně negativní – před pár minutami od Parků odjela testovací jednotka –, nechci je žádným způsobem ohrozit. Ostatní příslušníci rodiny bydlí v jiném městě, nebo s námi neudržují kontakt. Jako třeba můj otec.
Proto se Parkovi mé mamce nabídli, že u nich můžu po dobu jejího léčení zůstat. Ona to nejdříve odmítala, ale nakonec souhlasila. Mně osobně to nijak extra nevadilo. Jídlo paní Park by přesvědčilo každého, i kdyby ho bičovali. Dělal jsem si ale starosti o Jimina. Nevypadal úplně nadšeně, když mu otec nakázal, aby mě provedl domem a postaral se o mé pohodlí.

V tichosti jsem ho následoval po domě. Tam mi ukazoval koupelnu, tam zase záchod, vpravo ložnici rodičů a vchod na zahradu, vlevo pokoj jeho bratra a obývák a pak ještě několik dalších míst jako spíž a sklep. Zhruba jsem věděl, kde co je, už předtím, přeci jen mě doučuje přes půl roku, ovšem, jak se říká, držel jsem hubu a krok a následoval ho do podkroví do jeho pokoje.

„No... tohle je můj pokoj, jak víš. Umm... můžeš si půjčovat asi jakýkoliv oblečení... trenky taky," jemně jsem při jeho prohlášení zrudl, „a když mi sem pomůžeš natáhnout matraci, asi se i vyspíš." „A co sešity a učebnice?" zeptal jsem se ho, když jsem aktivoval mód zodpovědného Taehyunga. „Sešity si můžeš asi založit nový, stejně je nikdo nebude kontrolovat. Učebnice máme stejný a já si je, narozdíl od někoho, nenechávám ve skříňce. No a... pokud bys měl s něčím problém... můžeš mi říct." Úplně jsem viděl, jak Jimin během této nabídky trpí. Ve třídě jsem nepatřil mezi ty nejchytřejší, dokonce jsem některé předměty dost lajdačil. Proto zřejmě černovláska drásala představa, že by měl pomáhat někomu jako já, komu ani příliš na studentském statusu nezáleží.

„Taehyungu, půjdeš mi pomoct s tou matrací?" oslovil mě, když jsem se k ničemu neměl. Já jen přikývl a už už za ním vyšel. Najednou mi v kapse zabzučel mobil a místností se opět rozezněla melodie. Kdo mi volá tak pozdě?

„Klidně to zvedni," pokrčil Jimin rameny a slušně šel čekat před pokoj. Děkovně jsem se na něj usmál, ale to už nemohl vidět. Zvedl jsem hovor.

„Ahoj."
„Ahoj, yeobo," ozvalo se na druhé straně drátu a mě zašimralo v podbřišku. „Ahoj, Joon," usmál jsem se a zasněně si sedl na podlahu. Byl jsem zamilovaný až po uši.

„Joon? Zase si hraješ?" zasmál se hluboký hlas v telefonu. „Ty víš, proč to dělám," připomněl jsem svému příteli.

Jednou jsem si totiž nechal mobil na lavici a poctivě šel mazat tabuli. Ovšem k mé smůle mi zrovna zavolal Joon a všiml si toho jeden z největších idiotů naší třídy. Naneštěstí umí číst a ví, co znamená připojené srdíčko za jménem. Tak moc jsem se v tu chvíli lekl, když na mě zavolal s tím, že mi volá moje... zdržím se toho slova. Jednoduše řečeno, je to primitiv, u kterého nepotřebuju, aby věděl, že se mi spíš líbí mužské zadky než ženské. Proto, když jsem hovor zvedl, jsem Joona neoslovil „Joone" ale „Joon". Je totiž lepší, když si třída myslí, že chodím s holkou a ne s klukem. Samozřejmě jsem se díky tomu dostal už do situací, kdy po mě kluci vyzvídali, jaká je a jak vypadá. Vždycky jsem se z toho ale nějakým způsobem vykroutil.

„Jasně, jasně... a jsi v pohodě?"
„Já jo, ale moje mamka ne. Chytila to," povzdechl jsem si.
„Co?! Koronavirus?!" zděsil se.
„Uhm-um,"
„Jejda, yeobo, a máš kde být?"
„Jo, jsem u svého spolužáka."
„A nechtěl bys jít ke mně?"
„Víš, že to nejde," odmítl jsem pološeptem.
O Joonovi totiž nikdo nevěděl. Žádný příslušník rodiny nevěděl, že s někým chodím. A ta Joon byla jen nevinná lež pro mé spolužáky. Toť vše ke sdílení mého milostného života s okolím.

„No jo," neunikl mi zklamaný tón jeho hlasu, „ale sejdeme se někdy, že jo?"
„Samozřejmě," slíbil jsem mu, „teď už ale budu muset končit."
„Dobře, opatruj se. Miluju tě."
„Nápodobně. Ahoj," rozloučil jsem se a mobil si opět vložil do kapsy.

„Tak už můžeš?" cukl jsem sebou leknutím, když se nade mnou objevil černovlásek. Jak dlouho už tady stojí?
„Jo jasně," přitakal jsem a bez větší námahy se zvedl s vidinou mlčky přinést matraci a už se více nesocializovat.

Nakonec jsme si šli lehnout až někdy ve tři ráno. Těžko říct, kde se tolik času ztratilo.
„Nepočítej, že ti budu pomáhat úplně se vším," ozval se Jimin z postele, když jsem si lehl na matraci a přikryl se lehkou dekou. V pokoji bylo teplo.
„A taky mi nesahej na mochi ve spýži," dodal varovně.
„Neboj, ty jsi pán domu," ujistil jsem ho a přetočil se na pravý bok zády k Jiminově posteli.
„Jo a nechrápej."
„Proč?"
„Miwi to nemá ráda. Mohla by tě kvůli tomu nehezky poškrábat. Dobrou noc," řekl jako by nic a podle zvuku jsem poznal, že se zachumlal do peřin.

Neodpověděl jsem mu a také se více zachumlal. Ne snad kvůli zimě nebo studu, ale abych unikl těm dvěma žlutým očím, které na mě zabijácky koukaly z kouta tmavého pokoje.

-
A/N
A jak si vy užíváte karanténu?♥️