Quarantine drama [CZ]

den třináctý

Včera jsem šel spát s dobrým pocitem a dnes jsem se s ním také probouzel. Venku svítilo slunce, které mě skrze okno pošimralo na obličeji, ventilačkou do pokoje proudil svěží ranní vzduch. V pokoji jsem byl sám. Jimin až do noci ošetřoval a muchloval svou kočku, mezitím co já hrál s Jihyunem nějakou další multiplayer hru, doháněl další učení a později měl videochat s Baekem a Jinem. Sice se takhle ten den zdá velmi nudný, ale já si ho náramně užil. Byl ti snad nejlepší den za poslední dobu a já doufal, že ten dnešní na tom bude velmi podobně.

Nevím, zda-li to byly jen naivní představy, nebo jsem to tak opravdu cítil v kostech, každopádně už když jsem vstával z postele, dával jsem si sakra pozor, abych nevstal špatnou nohou. Potom už šlo ráno rychle - oblékl jsem se, nasnídal jsem se, prohodil pár přátelských slov s paní Park a panem Parkem, který se mi zas po dlouhé době zjevil, a jako velmi svědomitý student, který by měl dohánět zameškanou výuku a vypracovávat úkoly, se posadil se stolu, otevřel učebnici fyziky a začal hrát na mobilu zachraňování kachniček. 

Takhle bych v tom pokračoval, dokud bych neusoudil, že uplynula dostatečná doba na to, kdy do své hlavy studenti tlačí vědomosti z předmětu, který je naprosto nezajímá, už uběhla. Pak bych si vzal nějakou další učebnici a dělal to samé, možná se spíš koukal na nějaká videa. Co je v tomhle za logiku? Ptáte se.
Je prostá. V několika předmětem máme časové úkoly, kdy po nás učitelé nepožadují výsledek, ale počet hodin denně strávených u jejich předmětu. Nevím,  k čemu jim to je a proč to potřebují vědět, každopádně zřejmě trpí mylnou představou, že má každý sílu a chuť sednout k učebnici a učit se čtyři hodiny v kuse. Tak jsem vymyslel tento alternativní způsob. Sedím u učení? Sedím. Zabere to spoustu času? Zabere. Učím se při tom? Učím. Sice je to zachraňování kachniček, ale učím se s každým novým levelem. Takže plním zadání úkolu přímo bravurně.

Po několika minutách mě ale z učení se vyrušilo zaskřípání otevírajících se dveří. Stál v nich jemně rozespalý Jimin se spokojenou kočkou v náruči. Poprvé jsem mohl říct, že Miwi vypadá roztomile.
„Dobrý ráno," pozdravil mě se zívnutím, jako bychom byli kamarádi až za hrob.
„Dobrý," odpověděl jsem na pozdrav a schoval mobil do kapsy. Nedělám si iluzi, že by si Jimin myslel, jak tvrdě tu pracuju, přesto můj čin přešel jen taktním mlčením.
„Co se děje?" připomněl jsem mu otázkou jeho důvod příchodu, když už jen několik dlouhých vteřin stál ve dveřích, hladil kočku po hlavě a díval se na mě.
„Jo," procitl opět a jemně sebou škubl, jako když si člověk vzpomene na něco důležitého, „přijeli nás otestovat. Už testujou mámu a tátu, tak máme jít taky," oznámil mi poněkud znuděně a nečekaje na mou odpověď vyklidil pole a zdupával schody do přízemí.

Slyšel jsem něco od Baeka, že teď testují jak pominutí, snad aby měli pod kontrolou, když se někde objeví nový nakažený. Každý den prý objedou řádný kus země. Upřímně jsem doufal, pokud jsem si nebyl jistý, že já s koronavirem kromě své mámy nic společného nemám. Přesto jsem, když jsem taktéž dupal po schodech do přízemí, cítil, jak ve mně stoupá takový zvláštní druh nervozity.

Vešel jsem do obývacího pokoje, kde už byla celá rodina Parkových a dva muži oblečení ve zvláštních bílých a snad i sterilních oblecích s ochrannými brýlemi. Všem nám postupně strčily takový zvláštní proužek podivného papíru do nosu a jemně se v něm pošťourali. Ano, bylo to nepříjemné, ale nijak zvlášť do nebolelo. Ani mě, ani Jimina, ani pana Parka, ani paní Park. Pouze Jihyun u toho vyváděl, jako by ho na nože brali. Skoro ječel, když mu ten proužek strkali do nosu stále hlouběji a hlouběji až nakonec, když přetrpěl tu údajnou bolest a ostatní jeho otravný křik, se mu spustila krev z nosu.

„Běž si to ucpat," nakázala mu paní Park a bez intrik nad ním suveréně protočila očima. Jihyun si jen odfrkl a utekl do koupelny, kde se chystal své krvácení zastavit.
„Děkujeme vám, výsledky vzorků vám pošleme během několika dalších dní. Do té doby se nestýkejte s dalšími lidmi a pokud možno zůstaňte doma. Pro bezpečnost jak vaši, tak i bezpečnost ostatních," povídal jeden z mužů v ochranném obleku. Všichni jsme přikývli, jako že rozumíme, načež oni se během několika desítek minut s pomocí rodičů Parkových vypravili z domu.

„Slyšeli jste, žádné vycházení, dokud nebudeme vědět výsledky" s rázností nám všem připomněl pan Park. Všichni jsme mu slíbili, že zůstaneme doma, jak káže a on se zatvářil nanejvýš spokojeně. Zřejmě mu dělá dobře, když může napomínat, kontrolovat a rozkazovat dalším lidem.
Po testování jsme se každý rozutekli do svého, jen Jimin zůstal s matkou a kočkou v kuchyni a něčem tam s ní začal hovořit. Já vylezl do podkrovního pokoje a jako by tomu Bůh chtěl, ve chvíli, kdy jsem za sebou zavřel pokojové dveře, mi začal zvonit telefon na nočním stolku. Se zvědavostí jsem se podíval, kdo to je, ovšem poté se mi hned stáhl žaludek. Hovor jsem s nejistotou přijal.
„Ahoj, Taehyungu,"
„A-Ahoj, Joone," vykoktal jsem ze sebe. Jak je možné, že mi volá sám od sebe?
„Poslyš," pokračoval zřejmě hned k věci bez zbytečných formálních otázek, „rozmyslel jsem se. Chtěl bych se s tebou potkat a... finálně si to s tebou vyříkat."
„Vážně?" nevěřil jsem vlastním uším a v duši se začal tetelit blahem, „A... a kdy?" Byl jsem nadšený!
„Udělal bych si na tebe čas dneska," zněla Joonova strohá nabídka, což mi hned vzalo všechny naděje. Nemůžu vycházet. Slíbil jsem to.
„No... já..." nevěděl jsem, jak bych to měl vysvětlit.
„Nebo nechceš?"
„Ne! To ne! Přijdu... kdy?" vyhrkl jsem nakonec bez rozmyslu a už si teď v duchu nadával, jaký do byl debilní nápad.
„V osm večer."
„Dobře, tak jo," přitakal jsem. Do té doby mám ještě čas něco vymyslet.
„Fajn. Potkáme se před Jeojangem."
„Dobře."
„Tak jo. Měj se," a típl mi hovor. 
Vypískl jsem jsem štěstím, ale následně se skácel na zem zoufalstvím. Tak moc jsem se chtěl s ním setkat, tak moc. Ale jak bych mohl pana Parka „očůrat" tak, aby si toho vůbec nevšiml?

-
A/N
Máte nějaké nápady a tipy, jak by to Taehyung mohl udělat?
A dobré ráno^^.