Quarantine drama [CZ]

kočka

Poté, co jsem vykonal svůj rituál na dobrou noc obnášející večerní hygienu, vysvléknutí se z nadbytečného oblečení a vyhození Miwi na chodbu, jsem se po dlouhém dni spokojeně zachumlal do slabé peřiny, která mi byla Jiminem půjčena.

„Dobrou noc," popřál jsem černovlasému na posteli. Neodpověděl mi. Nevím, jestli se ještě zlobí, tak se mnou nemluví, nebo jestli je už moc unavený na to ze sebe vydávat nějaké smysluplné zvuky, každopádně jsem to nechal být a pokoušel se usnout.

Zničehonic jsem se ocitl v naprosté tmě. Normálně do pokoje proniká světlo skrze okenní žaluzie, takže se vždy, když ulehám a je už zhasnuto, musím si dát pozor, abych si nelehl tak, že mám přes půl obličeje světelný pruh. Teď jsem ale ani nebyl schopen vidět ani obrys ruky, kterou jsem před sebou natáhl. 

Zmateně jsem se postavil. Po zádech mi přejel mráz, vzal jsem si tedy peřinu a přehodil si jí přes sebe. Cítil jsem, jak se mi bosé nohy noří do měkké matrace.

„Haló? Jimine?" zvolal jsem. Ani nevím proč, měl bych ho nechat spát, takhle na mě bude akorát více naštvaný, přesto jsem se ale nemohl zbavit nutkání volat jeho jméno.
„Jimine!" zvolal jsem znovu a chtěl udělat krok ke světelnému vypínači, snad abych se zbavil toho hrozného pocitu samoty a nepříjemného napětí, které mě celého svíralo jako svěrací kazajka, ze které není úniku. Ovšem jak jsem se snažil, tak jsem se snažil, nemohl jsem nohy odlepit od matrace. Bylo to, jako by mi do ní zatekly, jako by v ní byly zalité betonem nebo něčím takovým.
„Co to-" nechápal jsem, ale zničehonic tu pohlcující tmu protnuly dvě jasně zářivé oči. Obrovské zářivé oči s panenkami tak úzkými, že téměř nebyly vidět. Opět jsem se pokusil dostat z matrace, ale ta mě s každým pohybem pohlcovala čím dál tím více. Tohle není normální. Tohle zatraceně není normální.

„H-Hodná Miwi, hodná..." vykoktal jsem ze sebe a ruce dal do obranného gesta. Velké žluté oči se ale ke mně stále více přibližovaly, až byly jen kousek od mé hlavy. Strach mi sevřel hrdlo, cítil jsem, jak se mi naježily chlupy na rukách i hrudi. Vyjeveně jsem se díval do těch obrovských zorniček žhnoucích nenávistí.

Najednou Miwi, která dosud nebyla v té tmě vidět, strašlivě zavrčela a pomalu začala otevírat svou...
„T-Tlama..." vykoktal jsem vyděšeně. Opět jsem se snažil uniknout, nohy mě však nebyly s to poslechnout. Nasucho jsem polkl a jen se bezmocně díval, jak se tlama té bestie pořád otvírá a ve tmě září její bílé, špičaté zuby. Byl jsem napnutý jak struna a jen tiše, snaže se nebrečet strachy, se s hrůzou v očích díval do kočičího chřtánu. Nebylo pochyb, že by mě mohla slupnout jako malinu, kdyby se jí zachtělo. Dokonce to vypadalo tak, že to i udělá. Do prdele, kam jsem se to dostal?!

Zavřel jsem oči a celý roztřesený čekal, až mě pohltí. Takhle jsem se ještě nikdy nebál. Nakonec se stalo to, čeho jsem se bál. Cítil jsem teplo její tlamy kolem mého těla. Zády mi projela ostrá, palčivá bolest, při které jsem byl nucen už vykřiknout. Její ostrý zub mi sjel po zádech a zřejmě mi na nich udělal krvavou rýhu. V záchvatu pudu sebezáchovy a paniky jsem rozpřáhl paže a pokusil se co nejdéle její tlamu nechat otevřenou. Já nechci umřít. Ještě ne!

Celou svou fyzickou sílu jsem vložil do svých rukou a v potu krve jsem se snažil, aby své čelisti nesklapla a já se tak nestal její obětí. Celým tělem mi protékal adrenalin, zachraňoval jsem se.
Pocítil jsem na své paže větší nátlak než obvykle. Lokty jsem pokrčil, bicepsy mě začali námahy bolet, dech mě pálil už v samotných plicích. Nechci umřít!

Pokusil jsem se ještě více zabrat, má snaha ale byla naprosto marná. Cítil jsem její horký dech. Cítil jsem, jak mi paže slábnou a povolují, ale jak naopak její stisk sílí a nelítostně ho stlačuje. Ale nevzdával jsem se.
Z posledních sil jsem s křikem zatlačil do jejích čelistí, ovšem zničehonic ona vyvinula tak obrovskou sílu, že jsem proti ní neměl nejmenší šanci. Cítil jsem, jak se mi její ostré zuby zarývají do těla, jak mě jimi propíchává ze všech stran, jak mě jimi drásá a já krvácím, z těla mi vylézají vnitřnosti a já křičím v té obrovské agónii, kterou mi její tlama způsobila.

Prudce jsem otevřel oči a s hlasitým lapáním po dechu se podíval na strop Jiminova pokoje. Netušil jsem, jestli jsem opravdu křičel, nebo ne, každopádně čím déle jsem se koukal do stropu, tím více jsem si uvědomoval, že se mi to strašlivé žraní jen zdálo. Dlaněmi jsem si zakryl obličej a snažil se opět nabraný dech zklidnit. Nádech, výdech. Nejsem mrtvý, nic mě nežere. Byl to sen. Jenom sen.
Ruce jsem si po chvíli z obličeje sundal a nasucho polkl. Vyschlo mi v krku. Líně jsem se tedy zapřel zezadu o lokty a podíval se na své nohy.

V tu chvíli jsem tak pronikavě zakřičel, až jsem sám málem ohluchl. Na nohách mi totiž ležela chlupatá bestie s pronikavýma, žlutýma očima. 

„Co... co je? C-Co se děje?" ozvalo se kousek ode mně. Zřejmě se Jimin probudil. Já ho ale v tu chvíli nijak příliš nevnímal, rychle jsem stvůru uchopil do rukou, vyskočil na nohy a bezhlavě hodil někam na zeď. Kočka vztekle vymňoukla, ovšem na zem dopadla na všechny čtyři. Jak je to možné? Protože to je zasraná kočka!

„Jseš kretén nebo co?!" zakřičel na mě Jimin vztekle, rychle se vypotácel z postele a běžel ke své kočičce, „vždyť jsi ji mohl něco udělat, ty idiote!" opět na mě zakřičel, teď už s kočkou v náruči.
„Však se jí nic nestalo," bránil jsem se a přehodil si přes holá záda a hruď peřinu, „stejně vždycky dopadne na všechny čtyři."
„Vždycky ne," prskl na mě Jimin pořád rozčileně a upravil si své triko na spaní tak, abych neviděl jeho trenky. Asi měly nějaký zajímavý potisk, hádám.

Najednou se rozsvítilo v pokoji světlo, takže jsme museli na chvíli zavřít oči.
„Co je to tu za kravál?" Paní Park v noční košili se na nás unaveně podívala a očekávala nějakou odpověď.

„Nic. Jdu spát na gauč. S ním tu už nebudu ani minutu," řekl Jimin a s Miwi v náruči uraženě prošel kolem své matky. Ta si jen povzdechla a své tmavé oči přesunula na mě. Asi pořád očekávala odpověď.

„Odhodil jsem Miwi, když mi ležela na nohách... ale nechtěl jsem jí nějak ublížit!" rychle jsem dodal, načež se paní Park jen krátce zasmála.

„Nejsi jedinej, komu se to už povedlo. V pohodě. Jimin... Jimin je prostě ohledně ní hodně citlivej a rychle se naštve. Nic si z toho nedělej," mávla nad tím rukou, „ale na Miwi samotnou si dej pozor. Pokud vycítí, že Jimin proti tobě něco má, nenechá tě jen tak být. Radím ti si jí moc nevšímat a Jimina neštvat. I když to je někdy těžký," opět se zasmála a jala se opustit pokoj.

„Dobrou noc, Taehyungu."
„Dobrou noc, paní Park."

-
A/N
Eehhh, já vím, že to dlouho trvalo. Nějak jsem neměla čas napsat něco dál. Mějte se hezky! Dnes vás otázky ušetřím ╮(. ❛ ᴗ ❛.)╭