Quarantine drama [CZ]

den sedmý

Z dnešního dne si příliš věcí nepamatuji. V podstatě jen to, že jsem se v jednu chvíli podíval na mobil a zhrozil se, kolik je už hodin, a nepříjemné ranní vstávání a vyšetřování mým obvodním doktorem ve směšném ochranném obleku podobném oblekům deratizátorů. A možná proto mám většinu dne zastřenou paměť a vlastně celou mysl. Nasadil mi totiž antibiotika. Také se nabízí možnost, že jsem v takovémto malátném stavu díky dlouhému ponocování, ale... dělejme, že se jedná spíše o možnost nepravděpodobnou.

Vím, že jsem byl v posteli, ale upřímně si už nepamatuju, co jsem v ní dělal, když mi zazvonil telefon. Chvíli trvalo, než jsem ho našel, byl totiž zamotaný někde v peřině.

„Ahoj, yeobo," pozdravila mě mně tak milá usměvavá tvář z displeje.
„Ahoj, Joone," s ucpaným nosem a značným chraplákem jsem mu pozdrav vrátil a letmo zamával.
„Jejda, jsi nějakej nemocnej?" povytáhl Joon obočí a oddálil svůj obličej od kamery. Zezřel jsem ho tak v pruhované zástěře stojícího u sporáku s vařečkou v ruce.
„No jo, angína," potvrdil jsem mu jeho domněnku a vzápětí dvakrát kýchl.
„Ať slouží."
„Dík," krátce jsem se zasmál a do třetice kýchl.
„Jaktože nemáš něco studenýho kolem krku?" zajímal se a symbolicky se volnou rukou chytl za krk.
„A jaktože ty nemáš zapnutej digestoř?" Měl tam pěkně zamlženo.
„Nemám?" udiveně se zeptal a zkoumavě se nahnul pod onen přístroj. „A jo," zapnul ho, „tak už chápu, proč jsem tu měl tolik páry," dovtípil se a roztomile pokrčil rameny. Mám rád jeho moulovitou stránku osobnosti.

„U Parků pořád dobrý?" ptal se během toho, co vařečkou něco přehraboval v pánvi. Naštěstí jeho pokusné vaření nehlučelo tak, abychom se neslyšeli.
„No..." vypustil jsem z pusy dřív, než jsem si vůbec stihl rozmyslet odpověď.
„No?"
„Nějak jsme se s Jiminem nepohodli a... moc dobře nesnášíme chování toho druhýho," pokrčil jsem rameny a párkrát zakašlal. A že to kašlání bolelo.
„Aha... a kvůli čemu?"
„Tak různě. Kvůli jeho kočce, propisce, posteli-"
„Posteli? To s ním v tý posteli spíš nebo co," zasmál se, ale vzápětí ho smích přešel, když na něj vyprskl rozžhavený olej.
„Jasně, to je totiž to, po čem z celýho srdce toužím." Joon naštěstí není hloupý, takže mu nedělalo problém poznat zřetelnou dávku ironie, kterou jsem do této věty vložil.
„No prostě ho irituje každej můj krok a je pořád načuřenej jako bába po přechodu."
„Vždyť jsem ti nabízel, jestli nechceš jít ke mně."
„A já ti zase říkal, že to nejde. Už jen kvůli tomu, že o tobě nikdo neví."
„Tak se to může-"
„Sakra!"
„Co je-"
„Pst." odbyl jsem Joona hrubým citoslovcem a i přes praskající olej se zaposlouchal do nového zvuku, který se dostal k mým uším. Skřípot schodů.

„Tak co je?"
„Někdo sem jde, budu muset končit."
„Tak můžeš předvádět, že jsem tvůj kamarád z florbalu."
„Jenže já už ale na florbal nechodím."
„A ví to někdo u Parků?"
„Ne."
„Tak vidíš, yeobo."
„Nech si to," znervózněl jsem, když se skřípot ozval znovu, tentokrát o něco hlasitěji. Snad tu nejsou tak papírové stěny jako u nás doma.

„Už fakt budu muset končit," řekl jsem svému příteli, který jen nasadil co-se-dá-dělat výraz a pokrčil rameny. Ach ach, je tak tolerantní.
„Miluju tě," ujistil jsem ho ještě jemně.
„Vždyť jo, yeobo. Já tebe-" nemohl dokončit větu, protože jsem videohovor shodil a raději si na mobilu rozklikl nějakou neškodnou aplikaci na zabíjení času.
V tu ránu se otevřely dveře a do pokoje vstoupil Jimin s nosem skoro zarytým v mobilu. Nádherné načasování.
Nijak jsem si ho nevšímal. Poklidně jsem se věnoval zachraňování kachniček z toxické vody. Vypadalo to, že od včerejška zchladl.

„Kdo to byl?" zeptal se mě však najednou, což mě možná až příliš vyvedlo z míry.
„Nikdo. Kamarád," odpověděl jsem prostě bez jakékoliv útočnosti a pokračoval v zachraňování kachniček. Ani nevím, proč mám takovou hru v mobilu.
„A proto tě oslovoval yeobo?"