Quarantine drama [CZ]

pokec

Na ramenou jsem nesl dvě plné tašky potravin a ne úplně nejlehčím krokem se vláčel k domu rodiny Parkových a kromě bolesti v zádech a trapézových svalech jsem cítil zklamání.

Z Joona. Z toho rande. 

Vím, neměl jsem nic očekávat. Neměl jsem očekávat, že se k sobě hned vrátíme, že mi Joon hned odpustí a že spolu budeme žít šťastně až navěky a mít spoustu dětí - to ani nemůžeme.
Přesto jsem v sobě nechal přirtvávat nějakou tu naději, skoro až naivitu, kterou jsem těmito sladkými myšlenkami přiživoval. Ano, sice mi řekl, že „tímto to rozhodně nekončí", takže mám pořád nějakou šanci, ovšem fakt, že se mě ani nezeptal, proč mám náplasti na obličeji a obecně jeho zájem o mou maličkost velmi opadl - alespoň dle jeho odměřeného chování - tak nevím, jestli bude možné to všechno urovnat. Aby to opět fungovalo.

K Parkům jsem se dostal zhruba kolem jedenácté dopolední, takže třičtvrtě hodiny po nákupu. Ne, že bych chodil tak pomalu, ale dával jsem si mnoho přestávek, když jsem jen seděl na lavičce či obrubníku a koukal do prázdna, někdy i přemýšlel nad celou touto patálií mých mizerných vztahů či telefonoval s mou mamkou o jejím zdraví, nákupech a podobně. Není tedy divu, že když jsem zazvonil na domovní zvonek, paní Park hned vyběhla a pod nátlakem zodpovědnosti se mě ptala, kde se tak dlouho toulám. Nakonec jsem však pochopil, že to byla spíše řecnická otázka, než že by tu někdo opravdu stál o mou odpověď. 

„Taehyungu, pomohl bys mi to, prosím, vyložit?" zastavila mě v kuchyni, když jsem odložil tašky na linku a chystal se odejít.
„Tak... dobře," přijal jsem nepřímý rozkaz a dával zeleninu do lednice, suché potraviny do spýže a ovoce do mís, které na ně byly určeny.

„Děkuju ti," oddechla si paní Park, když jsem dal do spýže poslední ne příliš velký pytlík chilli papriček a tím udělal obě tašky prázdnými. Odpověděl jsem jednoduchým výmluvným gestem.
„Jak je na tom vlastně tvoje matka? Dlouho se nám neozvala. Jsi s ní ve spojení, ne?" optala se mě najednou a upřela své velké oči.
„Volal jsem si s ní po cestě," začal jsem, „prý za ní dnes zašel doktor a vyptával se, jak jí je. Není to prý špatný, tak snad..."
„A co nákupy? Nebo jakou má pomoc?"
„Prý si zavolala nějakého dobrovolníka, kterej jí došel na nákup a postaral se o nejnutnější. Říkala, že mě tím nechce zatěžovat a když jsem tam za ní jednou byl s tím nákupem, rozhodla se, že mě něchce ohrožovat na zdraví či co a raději využívá tamtěch služeb.. no," rozhodil jsem rukama a posteskl jsem si.

„Ještěže jsou tihle dobrovolníci. Nevím, jak by to lidi, který jsou takhle bez... větší opory svého okolí, jinak zvládali," sepjala ruce, ovšem bylo na jejím obličeji vidět, že si není jistíá, jestli zvolila správná slova pro vyjádření svého díku k těmto statečným a nesobeckým lidem.

„Kdybych byl dospělej, jdu do toho taky," rozhodně jsem prohlásil, na což se paní Park jen mile usmála.
„To je jisté. Mí synové by do toho šli také... nebo alespoň Jimin," podotkla posléze a zřejmě vzhledem k polední hodina se jala začít něco kuchtit k obědu a dále už nepromluvila. S odhadem, že tímto skončila naše kuchyňská konverzace, jsem ji tam nechal samotnou a odebral se se konečně vysvléknout, vyzout, sundat roušku a poctivě vydezinfikovat.

Když jsem vyšel z koupelny čistý a po dezinfekci krásně voňavý, vylezl ze své nory Jihyun.
„Čus, chceš zahrát?" vypálil na mě hned, jakmile si mě všiml a upnul na mě svůj prosící pohled.
„No..." přemýšlel jsem a zvažoval, zda-li mi propařený večer s modrovlasým puberťákem stojí za to, ale nakonec jsem svolil. Přeci jen jsem za celou dobu, co tu u nich přebývám, s ním hrál jenom jednou a on se ke mně narozdíl od svého staršího bratra nechoval vůbec špatně, takže mu to možná i tak trochu dlužím? Jako dík, asi. 

„Super! Tak si vyber hru!" projevil mně známé nadšení a zatáhl mě do své nohy strkaje mi do rukou ovladač k Xboxu.
„Uh... nevím, vyber něco ty," díval jsem se na nekonečný seznam nejrůznějších her pouze jemně políbený tímto gamingovým světem.
„Tak třeba Crew 2?"
„To neznám."
„Neva, je to super. O to víc, když to budeme hrát dva. Auta... závody... chápeš," pohodil hlavou k obrazovce, která celkem odpovídala jeho popisu.
„Jo, jasný," odpověděl jsem naoko znalecky a snažil se soustředit na hru.
„Víš, jak se to ovládá?" zeptal se mě ještě, než jsme začali pořádně hrát a naše auta stála na startu, když si všiml mého nervózního výrazu.
„Asi to nějak zvládnu za pochodu," ujistil jsem ho s úsměvem. On tedy započal závod a hra začala.

„Jsem rád, že jsi šel zase hrát, minule to byla sranda," povídal, mezitím co předjížděl mé auto a tím se dostal do přednějších příček. Nevím, jestli si hrou se mnou honí ego, nebo ho to reálně baví, ovšem já se nehodlal jen tak vzdát. Pokusil jsem se ho dojet.
„Jak dlouho tu vlastně ještě budeš?" vyptával se.
„To nevím. Asi dokud mě odtud nevyhodíte, nebo se má máma neuzdraví," pokrčil jsem rameny.
„Aha, tak to jo," přitakal Jihyun a dále jsme hrály mlčky, poněvadž jsme se oba nejspíš soustředili na drnčící motor a skřípot brzd našich závodních aut.

„Jinak mám pro tebe dobrou zprávu," promluvil nakonec Jihyun znovu, když jsme se pustili do druhého kola, neboť mlčenlivý pohled, kterým jsem ho obdařil po jeho dpjezdu do cíle, jasně nasvědčoval odvetě.
„Jo? Jakou?" zajímal jsem se a doufal, že by to mohlo být něco, co by mi mohlo zpříjemnit můj pobyt s touto rodinou.

„Miwi se zaběhla."

-
A/N
Snad čekání na další kapitolu této legrácky nebylo příliš útrpné^^''. Mějte krásný večer!💜