Quarantine drama [CZ]

nález

Seděli jsme s Joonem kus od řeky a mlčeli. Venku jsme už byli několik hodin, během nichž jsme stihli navštívit italské bistro, které dává jídlo s sebou, snědli ho na hřišti na houpačkách a proběhli se po břehu. Teď jsme po dlouhé době vydechli.
Na rozkvétající stromy bylo ještě brzy, proto jsem si užíval to krátké období, kdy Joon nemá opuchlý celý obličej a nekýchá každých pět vteřin.
Se zalíbením jsem se díval na plynoucí řeku. K čemu je mi vědět, jak je dlouhá, nebo kolik obsahuje litrů vody či jestli má v sobě mikroplasty, když mi dělá radost na ni jej tak koukat. Po chodníku za námi občas někdo prošel se psem, po silnici za chodníkem občas přejelo nějaké auto, ale jinak nic. Jen tekoucí řeka, uschlá tráva, na které jsme seděli, a my dva.

„Máš se u toho spolužáka dobře?" přerušil ticho Joon a zvědavě se na mě podíval. Po celou dobu, co spolu trávíme čas, jsem už zjistil, jak jim to teď funguje na vysoké, co jeho rodina, co jeho kamarádi, co jeho práce, co jeho nová bunda a boty a jaký má názor na koronavirus a celou tuhle zapeklitou situaci, ale tahle otázka ještě nepadla. Čekal jsem ji.

„Mám. Jeho máma dělá mooooc dobrý jídlo~," protáhl jsem, čímž jsem zřejmě Joona rozesmál.
„Tak aspoň že tak," na chvíli se odmlčel, „jak se ten spolužák jmenuje?"
„Jimin. Park Jimin."
„A je jako my?"
„Jak jako my?"
Joon se ke mně naklonil, „Jestli je na kluky."
Viděl jsem, jak zatnul pěsti a svraštil obočí. Ten výraz jsem znal - žárlil. A hodně.
„Ne, není," zakoulel jsem očima a trochu si od Joona odsednul.
„Tak to je pak v pořádku," odklonil se ode mě a letmo mě pohladil po stehně.

„Co bys dělal, kdyby byl gay?" zeptal jsem se po chvíli a upřeně se na něj podíval. Reálně mě to zajímalo. Sám jsem nevěděl, jak to má Jimin s orientací, ale předpokládám, že je hetero.
Joon si to několik minut, kdy jen nepřítomně zíral na řeku, promýšlel. „Asi bych ti pak navrhl, jestli bys nebydlel u mě."
„To už jsi navrhoval-"
„Ale silně bych tě přesvědčoval o tom, že je to dobrej nápad."

Mlčel jsem. Po celou dobu našeho vztahu mě ta žárlivost trošku trápí. Ano, chápu, že chce být se mnou. Já s ním taky, ale... to mi nevěří, že bych mu zůstal věrný? Nebo je až tak moc nedůvěřivý k ostatním lidem? Možná... možná jsem ještě nedospěl. Možná jsem ještě nedospěl do fáze vztahu, v jaké je on. Je ale vůbec možné, abychom se každý nacházel v jiné fázi vztahu?

„Co je?" poznal, že přemýšlím.
„Nic jen... už jsem venku dlouho. Nehodil bys mě k Parkovým? Budu tě navigovat,"  zazubil jsem se na něj, ale pak jsem si uvědomil, že to nemůže vidět.
„A nechtěl bys jet ke mně?"
Nenechával jsem ho dlouho v plané naději a rozhodně zavrtěl hlavou.
„Sháněli by se, mají za mě tak trochu zodpovědnost," sdělil jsem mu a on pochopil.

Zvedli jsme se z uschlé trávy a opět mlčky se vydali podél řeky zpět cestou k mostu. Nevím, jestli to ticho bral Joon jako příjemné, nebo trapné, ale mně vyhovovalo. Nějak mi po té konverzaci nebylo příjemné s ním dál komunikovat. I proto jsem odmítl jeho pozvání. Jednoduše mi v tuto chvíli znělo lépe si lehnout na matraci v Jiminově pokoji a dívat se na videa, než trávit večer se svým přítelem.
Nechápal jsem to. Vždyť mi nic zlého neudělal. Ale... asi i to ke vztahu patří.

Pozdní odpoledne se pomalu schylovalo k večeru. Joon zastavil motorku kousek od domu Parkových.
„Díky," slezl jsem z motorky a sundal si helmu, kterou jsem následně uklidil do malinkého zavazadlového prostoru. Poté jsem si nasadil roušku.
„Za nic. Uvidíme se zase?" zeptal se s neskrývaným očekáváním v hlase.
„Napíšu ti," řekl jsem a jen krátce ho objal. Následně, aniž bych čekal na jeho odjezd – který se tedy podle zvuku zdál velmi efektní –, jsem se vydal k domu, kde už jsem druhým dnem nově přebýval.

Dveře mi otevřel Jiminův bratr. Jen jsem ho pozdravil a prošel dovnitř. Neměl jsem v plánu už nikam dneska vycházet, proto jsem hned zamířil do koupelny s vidinou dát si teplou sprchu.

„Nebylo by lepší, kdyby sis vzal... voňavější oblečení?" zastavil mě u dveří koupelny hlas Jiminova bratra. Pořád jsem nevěděl, jak se jmenuje. Trapný.

„Tím chceš naznačit, že smrdím?" otočil jsem se na něj tázavě.
„Jo," jednoslovně, ale úderně přisvědčil, přičemž jemně pokrčil rameny. Docela mi tím vzal vítr z plachet. Takhle urážet moje mužné pyžmo.

„Ale já s sebou nemám žádný jiný oblečení," pokrčil jsem na oplátku rameny já a snažil se tvářit co nejlhostejněji. Asi jsem ho chtěl tímhle umlčet nebo co.

„Si půjč Jiminovo," nedal se kluk a nasadil stejný lhostejný výraz. Potom se ale jízlivě uchechtl, „i když nevím, jestli si tím ňák pomůžeš." Nedocházelo mi, jestli tím naráží na moji přílišnou smrdutost, nebo že smrdí i Jiminovo oblečení, každopádně jsem to nechal být a abych už nemusel poslouchat jeho připomínky, vydal jsem se po schodech do Jiminova podkrovního pokoje.

V pokoji bylo šero, proto jsem šáhl vedle dveří a rozsvítil. Naskytl se mi pohled na spícího Jimina s otevřeným notebookem a jeho kočkou na klíně. Upřímně jsem se v tu chvíli za ten notebook modlil, aby to nebyly poslední chvíle jeho životnosti. Naštěstí to vypadalo, že Miwi vůbec nezajímá, raději si lízala tlapky.

Tiše jako... jako krtonožka jsem se vplížil do pokoje. Kočka si mě ještě nevšimla. Po špičkách jsem dohupkal k Jiminově skříni a opatrně ji otevřel. Skříň ale zavrzala a já se kletbami na výrobce skříně otočil k posteli. Miwi na mě teď s očima otevřenýma dokořán koukala jako na slabou myš. Jenže to ještě netušila, že jsem krtonožka.

Rychle jsem ze skříně vytáhl první tričko, tepláky a trenky, které na mě vybafly, a utekl z pokoje hned do koupelny. Tam jsem se zamkl na dva západy a úlevně si oddechl. Oblečení i s brýlemi jsem odložil na umyvadlo, svlékl se a vlezl do sprchového koutu. Teplá sprcha mi udělala dobře. V zapařené koupelně jsem byl jako ve svém přírodním prostředí. Byl jsem schopen v ní strávit třeba čtyři hodiny. Jednou, když jsem byl malý, jsem na dovolené vůbec nešel do bazénu, ale celé dopoledne strávil pod sprchou s teplou vodou. Seriózně.

Ale protože jsem věděl, že jsem na návštěvě a nechtěl jsem, ale kvůli mě měli vysoký účet za elektřinu a vodu – kór v této době –, po čtvrt hodině jsem vylezl ven. Usušil jsem se, oblékl si Jiminovo hezké, červené tričko, trenky s nějakým chlapem na předku a tepláky- co?

Vytřeštil jsem oči, když jsem si uvědomil, co se to právě skví na mém předku. Rychle jsem si stáhl tepláky zase dolů, rukou odmatlal zapařené zrcadlo, posadil si brýle na nos a postavil se na špičky tak, abych se v zrcadle viděl alespoň do půli stehen. Nevěřil jsem vlastním očím. Mám se smát, nebo se propadat studem?

Nakonec vyhrála ta bezstarostnější stránka mé osoby a já se smíchy skácel pod umyvadlo. Tohle bylo ujetý! Zrovna do Jimina bych tohle vážně nikdy neřekl. Je takový vážný, precizní, skoro nudný a... tohle se k němu prostě nehodí.

Nebo že bych nedopatřením začal objevovat jeho druhou stránku? Přestal jsem se smát a asi se mi, jak často a s oblibou říká Joon, na tváři objevil lišácký výraz.

Odteď budu špión. Třeba trenky s chlapem na předku není to jediné, co před světem skrývá.

-
A/N
Dobré ráno^^
Máte taky nějaký takový mňamózní kousek oblečení ve skříni 😏?