Quarantine drama [CZ]

den třetí

„Ksakru, to snad ne..." vzbudilo mě něčí nadávání. Pootevřel jsem oči, ale kvůli ostrému světlu jsem je okamžitě zase zavřel. Nemám rád ranní sluníčko.

„Do háje..." zaslechl jsem znovu. Tentokrát jsem otevřel jen jedno oko a s překypující zvědavostí se přetočil z boku na břicho tak, abych byl hlavou co nejblíže hlasu. Věděl jsem, že to je Jimin. Otázka však byla, kvůli čemu se tak čertil. Nenápadně jsem nadzvedl hlavu – přičemž jsem myslel, že mi odumřou krční svaly – a sledoval, jak se zády ke mně přehrabuje ve své skříni, dokonce nějaké hadry vyhazuje ven.

Najednou veškeré oblečení, které držel v ruce, odhodil na zem a vyběhl z pokoje křičící „Jihyune!". Dále jsem jen slyšel těžké dusání po schodech.
Jihyun je tedy zřejmě jeho bratr, napadlo mě, když jsem ze zdola slyšel ostrou výměnu názorů mezi dvěma bratry. O čem byla řeč, to jsem si ale mohl jen domýšlet, protože jsem jim ani zbla nerozuměl. Zvědavě jsem se opřel o lokty, snad abych tak ulevil bolavému krku, a pokukoval po Jiminově oblečení. Nebylo těžké uhodnout, co asi hledá, když se na zemi válelo především spodní prádlo. 

Tiše jsem vyprskl smíchy, když jsem si vzpomněl na včerejší večer. Když jsem už ulehával - samozřejmě po tom, co jsem Miwi vyhodil na chodbu -, nedalo mi to a musel jsem si toho chlapa na trenkách vyhledat. A, světe div se, opravdu jsem ho našel - Choi Minho. Je to nějaký multi-fungli show-byznys muž, o kterém jsem nikdy dříve v životě neslyšel. Možná to bude tím, že úplně neposlouchám K-pop, nekoukám na K-drama a celkově mě to víc táhne k západu. Třeba do... Nizozemska. Malá, tulipánová země povolující homosexuální manželství. Nebe na zemi.

Měl jsem i nutkání si na trenky, které zřejmě Jimin hledal a které jsem měl na sobě, sáhnout, ovšem pokušení jsem okamžitě odolal, když černovlásek přišel zpět do pokoje. Bohužel jsem ale už nestihl předvést svůj herecký um, takže si všiml, že jsem vzhůru. Podíval se na mě svýma tmavýma, pronikavýma očima, ovšem dlouho na mně pohledem nesetrval. Jen mi mrzutě popřál dobré ráno. Já mu unaveně odpověděl a dále sledoval, jak se znovu přehrabuje ve skříni.

Moji pozornost si však vzápětí získaly pokojové dveře, které jemně vrzly. Hrdlo se mi stáhlo a mimoděk jsem zatnul pěsti. Do pokoje totiž přišla ta chlupatá zrůda s jasně svítícíma žlutýma očima. Už jsem chtěl udělat nějaké nepříjemné citoslovce, které by ji vyplašilo, to by si ji ovšem nesměl všimnout její majitel, který tak ustal v přehrabování skříně a toho ďábla v kůži anděla si vzal do náruče. Něco jí tam šuškal, ale ona si ho skoro nevšímala. Pouze hlasitě mňoukala a spalovala mě pohledem. 

Najednou se na mě upřely i Jiminovy oči. Nevím, jestli mu ta kočka něco telepaticky sdělila, nebo snad umí mluvit se zvířaty, ale zničehonic položil zvíře na podlahu a rázným krokem šel zavřít dveře pokoje.

„Co je?" zeptal jsem se ho nervózně, když se na mě znovu začal dívat. Posadil jsem se a pažemi si pokusil zahalit svou nahou hruď. Koutkem oka jsem si zkontroloval, že mi nejsou vidět trenky a pohled mu opětoval. Po zádech mi přeběhl mráz. To zírání nebylo příjemné. 

„Hele," začal jemně a z pohledu mu zmizela ta tvrdost, co mi tvořila husí kůži, "nepůjčil sis teď někdy ňáký moje..."
„Tvoje co?"
„Moje trenky," hlesl. Viděl jsem, jak se mu tváře barví do červena a vypadá, že by se samou hanbou propadl. Lehce jsem se pousmál. Cítil jsem, že je převaha na mé straně.
„Aha. A jaký trenky?"
„Takový... t-to je nepodstatný," mávl nad tím rukou a do tváře se mu dostala zloba, „prostě půjčoval sis ňáký?" Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál.
„Ne, nepůjčoval," odtušil jsem nakonec a on vypadal, že mu právě spadl kámen ze srdce.
„Fajn, díky," řekl jen a opět opustil pokoj.

Jakmile jsem měl jistotu, že on i kočka odešli, tiše jsem se rozesmál. To jsem ho pěkně vypekl! Vstal jsem z matrace, nasadil si brýle, pořádně se protáhl a krásně vyspaný a pobavený se jal hledat červené triko ze včerejška. Našel jsem ho v nohách Jiminovy postele. Pořádně jsem ho vyklepal a prostrčil hlavu otvorem.

„Hele a vážně jsi neviděl se někde ňáký trenky..." leknutím jsem nadskočil, když se ve dveřích opět objevil černovlásek, „...válet?"
Naše pohledy se střetly a já si instinktivně dal ruce na předek. Jimin svraštil obočí a já nasucho polkl. Tohle nebude dobrý.

„Dej ty ruce pryč," jeho hlas se v tichém pokoji roznesl jako velrybí volání v tichém, širokém oceáně. I když na jeho poměry jsem to řekl dost poeticky.
„Proč?" cítil jsem, že pro změnu zase rudnu já. Obličej mi hezky ladil s tričkem.
Jimin si založil ruce na hrudi a nasadil neoblomný výraz. Moc dobře věděl, co schovávám, to bylo jasné.

Když jsem ty ruce odendaval, cítil jsem se jako malé dítě, které rodič přistihl při krádeži nějaké dobroty ze spíže. Cítil jsem Jiminův pohled na svůj předek a musím říct, že dlouho jsem se tak trapně necítil.

Jimin přibouchl dveře.
„Svlíkni si je-"
„Co?" vytřeštil jsem na něj oči a ruce si znovu dal na předek. Jimin ale místo nějakého úchylného úšklebku, který jsem předpokládal, jen zakoulel očima.
„Nech mě domluvit. Svlíkni si je v koupelně a dej je do špinavýho prádla. Je mi jedno, jestli je máš na sobě celou noc, nebo jen pár minut. Každopádně pro tyhle trenky platí stejný pravidlo jako pro moje mochi. Nedotýkej se jich. A pokud o nich někomu řekneš, poštvu proti tobě svoji kočku," pohrozil mi a už asi po čtvrté za dnešní ráno se chystal opustit pokoj. 

„A!" zvolal jsem, čímž jsem si na poslední chvíli získal jeho pozornost, "můžu si je sundat tady a pak ti je dát do-"
„Jo!" zvolal otráveně, aniž by mě nechal domluvit, a už opravdu s bouchnutím místnost opustil.

Osaměl jsem. Při sundavání trenek jsem se ještě třásl jako ratlík a nadával si do všech koček, ale během cesty jsem zase nabyl odvahy. Sice byl tohle trošku error, ale příště si dám už pozor. Jedním nezdarem mé pátrání rozhodně nekončí. Možná mi už z té karantény začíná přeskakovat kolečko, ale... alespoň se nenudím.

-
A/N
Šibe vám už z karantény? A pokud ano, jak dlouho? Týden, dva?😵