Quarantine drama [CZ]

telefonáty

Čekal jsem na odpoledne. Konkrétně tři hodiny. Tři hodiny v kuse jsem hrál na mobilu zachraňování kachniček. Tři hodiny svého života jsem vyplýtval na hrdinské hře, kde jsem se alepsoň nějakou dobu cítil potřebný. Stejně jsem ale po těch třech hodinách, co jsem byl zašitý na jejich minizahrádce, hru vypnul s radostí a prokřupl si bolavé prsty. Nikdo se mně nesháněl, nikdo pro mě nepřišel. Všichni se věnovali sobě. Rodina byla s rodinou, já byl sám.

Byla jedna hodina odpolední a protože jsem se řídil mamčiným příkazem, konečně jsem jí mohl zavolat. Vytočil jsem tedy její číslo a čekal, zda-li se na druhé straně drátu ozve její hlas. Nakonec jsem se dočkal.

„Ahoj, Tae," promluvila poněkud unaveně, přesto byla v jejím hlase znát určitá radost.
„Ahoj, mami. Jak se máš?" začal jsem obvykle pro společnost otázkou slušnosti, ale dnes mě opravdu zajímalo, jak se jí daří.
„Je mi lépe, o tom žádná," zasmála se, „ale pořád jsem pro tvoje zdraví příliš nebezpečná."
„Na to se chci vlastně zeptat," připravil jsem si prostředí pro nadcházející otázku, „jak jsi přišla na to, že bych šel bydlet k tetě Nayong?"
„Je to naše rodina a sama se nabídla, že to pro nás udělá. Nemůžeme Parkovi takto... takto jim přitěžovat," argumentovala mamka a dávalo to smysl.

„Tak proč se teta nenabídla dřív?“
„Nemohla. Nevycházelo jí to."
„Jako by to Parkovým vycházelo," zabručel jsem.
„Taehyngu," mamka se už také očividně přestala smát a zvážněla, „nedělej to těžší, než to je. Parkovi jsou moc hodní, že se o tebe postarali, až se uzdravím, rozhodně je nemine odměna, ale pochop, že není jednoduché krmit ještě jeden krk. A proč jsi vůbec tak nerudný? Nechceš snad k tetě Nayong? Vždyť tě to tam vždycky bavilo," nechápala mamka.

„To ano, ale..." neměl jsem slov. Nevěděl jsem, jak jí to mám vysvětlit. Možná to není typická vlastnost mých vrstevníků, ale já zkrátka cítil, že to tak nechci. Že i přes komplikovaný vztah s Jiminem a všechno okolo chci zůstat u Parkových. Navíc teta neumí dělat tak dobré tteok-bokki jako paní Park.

„Co ale?"
„Asi... asi žádný ale," vypravil jsem že sebe po tiché chvilce, kdy mamka na druhé straně vyčkávala na mou odpověď, „pojedu k tetě Nayong."
„Jsi rozumný kluk, Tae," opět zněla milé a radostně.

„No a jak se jinak máš? Jaké to tam je?" optala se mě ještě, když jsem se očividně neměl k hlubší konverzaci. Řekl jsem jí o dobrém jídle, Jihyunovi, zaběhnuté Miwi a podobné věci. Jen patálii s Joonem a složitý vztah s Jiminem jsem zamlčel.

„Pak ti pošlu číslo na tetu. Ona ti za tři dny zavolá, nebo napíše a řekne ti, kdy přijede. Ty to pak řekni Parkovým, ano?"
„Ano."
„Tak super! Zatím se měj hezky, Tae. Mám tě ráda."
„Dobře a budu. A taky tě mám rád. A stýská se mi," přiznal jsem nakonec.
„Mně taky, ale společně to zvládneme. Za chvíli budu zdravá a budeme spolu, jo?"
„Jojo... ale vážně se brzo uzdrav," na chvilku jsem se se vrátil do role malého kloučka, kterému chybí milovaný rodič.
„Uzdravím," ujišťovala mě, „zatím ahoj."
„Měj se," řekl jsem jen a típl jsem hovor.

Povzdechl jsem si. Naprosto chápu mamčiny pohnutky k tomuto rozhodnutí. Vím, že to bude pro všechny psychicky jednodušší. Je mi jasné, že se o mě teta bude starat jako o vlastního, že se budu mít dobře. Ale stále jsem se bránil radosti z této představy.

Tak či tak se to stane. Je to domluvené, dané. Proto jsem znovu zvedl telefon a vytočil další číslo. Musím to s ním urovnat dřív, než odjedu pryč. Tak už nebudu moci trajdat na nákupy a chodit ven. Tam to bude poctivá karanténa.

„Ano?" ozvalo se z druhé strany drátu a mně se rozbušilo srdce.
„Ahoj, Joone," znervózněl jsem.
„Proč mi voláš?" zeptal se poněkud odměřeně. Jistě ho to ještě nepřešlo. A není se čemu divit. Naopak bych byl velmi překvapen, kdyby tomu bylo naopak.
„Já... j-jen jsem se chtěl zeptat, jak se máš," znervózněl jsem.
„Celkem to jde," řekl vyrovnaným hlasem, „co ty?"
„Nějak to zvládám," příznal jsem a cítil jsem, jak mi jeho zájem zbarvil tváře do růžova, „ale chtěl bych se s tebou vidět. A taky to urovnat. D-Dohodnout se na postupu."
Byl jsem tak nejistý svými slovy. Nevěděl jsem, jestli je volím správně, jestli je on správně chápe, jestli jsem zase něco nepokazil. Stačilo jen malé zavrávorání nebo dupnutí vedle a tenký led, na kterém jsem teď stál, mohl kdykoliv rupnout a já se potopit do ledové vody, ze které nebylo úniku.

„Aha..." Tón jeho hlasu mě děsil. Bál jsem se, že mě odmítne, že mě pošle do háje. Že se se mnou rozejde už nadobro.
„Tak?" už jsem nevydržel to nesnesitelné ticho, které mezi námi na několik chvil nastalo. Byl jsem netrpělivý.
„Nevím, jestli to chci v dohledné době rovnat. Nebo... jestli se chci s tebou sejít."

Cítil jsem se, jako by mi podrazil nohy švihadlem. Moje naděje opadávala, mé snažení se zdálo zbytečné.

„Aha... tak jo, dobře, respektuju to," odpověděl jsem mu stěží a neschopen mu už cokoliv dalšího říct jsem hovor típl. Mobil jsem strčil do kapsy a zůstal nehnutě stát na zahrádce. Hlubokými nádechy jsem zaháněl vzlyky, tichým přesvědčováním sám sebe jsem zatlačoval slzy. Nesmím brečet, musím se vzchopit. Musím být skoro dospělý. Ovládat se.

„Hele, ten včerejšek, to bylo- co se děje?" Ignoroval jsem Jimina, který právě vešel na zahradu a zřejmě chtěl se mnou uskutečnit nějakou konverzaci.
„Taehyungu?" oslovil mě vylekaně, když přišel přede mě a podíval se mi do obličeje. Asi jsem musel vypadat fakt bídně, pokud už i Jimin cítil ke mně nějakou... lítost?

„Co by se dělo? Jsem v pořádku."
„Nevypadáš tak."
„Odkdy tebe zajímá, co mi je?"
Mlčel. Protože nezajímalo.
„Tak vidíš, nech mě bejt," prskl jsem na něj v naději, že mě nechá sobě samému a odešel jsem ze zahrádky.

A on mě mému smutku opravdu nechal. Přesně tak, jak jsem chtěl.

-
A/N
Doufám, že se v tom ještě nějak neztrácíte a že příběh stále nějakým způsobem dává smysl😅.