Quarantine drama [CZ]

další případ

Seděli jsme u večeře. V pozadí zněl hlas moderátorky z televize, všude se ozývalo srkání a mlaskání a moje chuťové pohárky se – nadneseně řečeno – tetelily blahem. Paní Park opět nezklamala. Její tteok-bokki je jedno z nejlepších, které jsem kdy jedl. Prosté, ale úžasné. Když jsem byl před rokem se třídou na třídenním výletě v Busanu, narozdíl od ostatních, kteří se kochali přístavem a dalšími krásami města, já s Jinem jen posedával v nejrůznějších bistrech a u všech možných stánků a doslova se tteok-bokki ládovali po kilech.

Pan Park, Jiminův a Jihyunův otec, se téměř nehnutě díval na televizi, hltaje každé slovo moderátorky, mezitím co mu tteok-bokki chladlo pod nosem. Já sice poslouchal jen napůl ucha, ovšem nemohla mi uniknout informace o tom, že i přes hromadné a efektivní testování se objevuje stále více nakažených.

„... nově se zavádí opatření udržování odstupu ve výši dvou metrů. Přesto vláda žádá občany, aby zůstávali ve svých domovech a ven nevycházeli. Pokud byste na sobě pozorovali příznaky nemoci Covid-19, okamžitě volejte vašemu doktorovi. Testování obyvatel stále probíhá..."

Najednou se stůl zatřásl pod nečekaným nárazem. Trhl jsem sebou leknutím.

„Odteď žádné vycházení z domu," promluvil pan Park a všechny nás sjel ostřížím pohledem. Docela z něj jde strach, skoro jako z Jiminovy kočky.
„Žádné scházení s kamarády, žádné zevlování venku. Nehodlám v domě trpět někoho, kdo bude ohrožovat rodinu."

Pokorně a snad jako pod vlivem nadpřirozené síly jsem sklopil hlavu. Jimin s Jihyunem udělali totéž. Jeho hlas se rozletěl po celé místnosti a zdálo se mi, že i několik sekund po zavření úst mi jeho slova létala do uší.

„Ale no tak! Nestraš je," napomenula svého manžela paní Park mile, avšak v zápětí se jí na tváři objevil zachmuřený výraz, „já ale tímhle budu muset zavřít. Když nikdo nebude chodit ven, nikdo mi ani nebude dělat kšefty,"

„Můžete mít okýnko," vzhlédl jsem k ní s návrhem a dal si do pusy poslední sousto jídla uvařeného od téhle bohyně. Věřím, že by spoustu lidí v okolí mrzelo, kdyby zdejší vyhlášená restaurace zavřela.

Paní Park nade mnou ale jen mávla rukou.
„Chlapče, okýnko mě nezachrání. Obyvatelstvo je, díky bohu," krátce se pokřižovala, „dost zodpovědné a disciplinované na to, aby uposlechlo rozhodnutí vlády."
„Takže jedinej náš příjem bude tátův?" optal se Jihyun narovinu a podíval se na své rodiče.
„Alespoň budu víc doma," rozhodila rukama paní Park a konečně si přisedla ke stolu. Musí mít extrémně namakané nohy, kmitá skoro tak rychle jako křeček v běhacím kolečku.

„Chutná?" vhodila otázku do pléna, načež my mladiství jsme spokojeně zamlaskali. Jen pan ji Park zřejmě přeslechl - nebo záměrně vyignoroval, to těžko říct - a bez mrknutí oka se díval na televizi. Kdybych měl někdy ženu, rozhodně bych se k ní nechoval takhle. 

První se od stolu zvedl Jimin. Koutkem oka jsem sledoval, jak jako spořádaný hoch po sobě uklidil nádobí a mlčky se jal odcházet pryč z dohledu všech přítomných.
„Moment!" zvolala paní Park, čímž upoutala jak mou, tak Jiminovu pozornost, „tu kočku si vem s sebou," přísně se na něj podívala a ukázala na tvora, který se líně válel u svlečené pohovky. Jimin bez řečí přišel k Miwi, vzal si ji do náruče a teď už skutečně odpochodoval z jídelny. Jistě věděl, že v situaci, do které jej jeho miláček uvrhl, nemá cenu odmlouvat. To však ještě netušil, že to máslo, které se mu na hlavě roztékalo, bylo původně moje. A ani mu to nemám v plánu říkat. To bych dopadl hůř než kudlančí sameček.

„Zahrajem?" zeptal se mě pološeptem Jihyun, když jsme oba dojedli, odnesli misky a rozloučili se manžely Parkovými.
„Spíš zítra. Už jsem docela unavenej," řekl jsem první věc, co mi přišla na jazyk. Nerad přímo lžu, ale zase kdo by si dovolil říct s úplnou upřímností, že nechce hrát?
„Ok ok, tak s tím počítám," plácl mě přes rameno jako nějakého dobrého kamaráda a jal se zaplout k sobě do pokoje. Já pro změnu začal stoupat do schodů do podkroví. Čím blíže jsem ale byl, tím intenzivněji jsem slyšel Jiminův hlas. Sice jsem mu nerozuměl, ale tónem zněl velmi starostlivě. Chvíli jsem jen mlčky stál za dveřmi a soustředěně poslouchal, div jsem k nim neměl přitisknuté ucho.

„Má se o tebe kdo postarat? A máš dostatek... jo, tak alespoň že tak... jasně, volej kdykoliv bude potřeba... jo, samozřejmě, jsem plně k dispozici... hlavně vydrž, jo?..."

Nic moc jsem dohromady nedal, slyšel jsem jen útržky hovoru a Jiminův třesoucí se hlas tomu také příliš nepomáhal. Vzdal jsem tedy - i přes svou hořící zvědavost - svou snahu něco odposlouchávat a utvrdil se, že profesionální špión ze mě nebude, a bez zaklepání vstoupil do pokoje.

Jimin seděl na posteli a - jak jsem předpokládal - u ucha mobil a kočku na klíně.
„Promiň, už budu muset končit, zavoláme si," řekl rychle do mobilu a hovor ukončil. Na mě vrhl jen nepřátelský pohled a i s kočkou se položil na postel zády ke mně.

„Kdo to byl?" zeptal jsem se ho nakonec po chvíli na otázku, kterou jsem už dlouho převaloval na jazyku a okusoval ze všech stran.
„Kamarád," odpověděl prostě, já mu zřejmě nestojíc za pohled.
„Ty máš kamarády?" vyletělo ze mě nekontrolovatelně jako čertík z krabičky, načež jsem si okamžitě zakryl pusu a modlil se, aby mou stupidní otázku Jimin přeslechl. Mé přání se však nevyplnilo a Jimin se převalil na druhý bok a posadil se, provrtávaje mě pohledem, kterým člověk obdaří jen idiota, co si sám od sebe strká tužky do nosu.
„Ne! Tak jsem to nemyslel, jen-"
„To, že se nebavím s tebou a ani s nikým ze třídy," přerušil mě s mírnou agresí, „ještě neznamená, že nemám žádný kamarády. A pokud se budeš chovat takhle... debilně," rozhodil rukama tak, že mu Miwi s nespokojeným mňouknutím slezla z klína, „tak tu vůbec nemusíš bejt. Nechci tě tu," ukázal na dveře od pokoje a s pokroucením hlavy se zase položil zády ke mně.

„Hele," spontánně jsem začal mluvit a přistihl se, jak si nervozitou koušu spodní ret. Výborně, Taehyungu, teď ze sebe něco vypoť.
„Co je pořád?" zareagoval na mě nevrle.
„Prostě... fajn, nezačali jsme nejlíp. Podělal jsem věci. Za trenky se ti omlouvám, netušil jsem, že..." zarazil jsem se, „že... to je fuk. Promiň, jo? To s Miwi jsem přehnal, nebudu se vymlouvat. Promiň i za tohle, Jimine," i přes značný odpor jsem se naklonil k černé kočce, která se na mě zpoza Jimina dívala, „a promiň, Miwi. Nezasloužila sis to."Opět jsem se narovnal a čekal na Jiminovu reakci. Ten ale mlčel.

„Jimine? Můžeme se bavit?" optal jsem se ho opatrně, když už notnou chvíli nijak neprojevoval známky pozornosti. On se ale jen roztřeseně nadechl. Poznal jsem to na jeho ramenech.
„Co se ti děje?" zajímal jsem se, ale nijak se k němu nepřiblížil.

„Ten kamarád, se kterým jsem si volal," začal zničehonic, „má koronu."
Tato informace mě udeřila do hlavy jako baseballová pálka. Jak dlouho to ví? Že by i tohle bylo příčinou jeho trudomyslnosti?
Připadal jsem si hrozně hloupě, když jsem tam jen stál jako kůl v plotě a nic nedělal. Upřímně jsem ale nevěděl, co bych měl dělat. Znám ten pocit, ale taky mi nikdo nijak efektivně nedokázal pomoct. Možná tak Joon, ale to je můj přítel a já jsem Jiminův... spolubydlící?

„Aha... a chceš nějak utěšit, nebo..." zkusil jsem říct první, co mi vyvstalo na mysl, ale on mé trápení ukončil vrtící hlavou.
„Nech mě tu samotnýho, prosím. A... a neříkej to dole," poprosil mě jen stále otočen zády k mé maličkosti.

Bez řečí jsem opustil pokoj. Věděl jsem, že mám skleněné oči. Posadil jsem se na zem a opřel se o zeď vedle dveří. Chápu ho, moc dobře. S tímhle mu nikdo nedokáže pomoct. S tímhle se musí vypořádat sám.
A možná i na tento popud jsem vyndal telefon z kapsy a vytočil číslo jedné z mých nejmilovanějších osob. Hovor byl přijat, ale i přesto bylo na druhé straně ticho.
„Ahoj, mami."

-
A/N
Děkuji za veškerá přečtení a lásku, kterou mi dáváte (budiž důkazem má profilová stránka).💘
Dnes vám dám trošku jinou otázku: máte rádi korejská jídla?🥢