Quarantine drama [CZ]

den dvanáctý

Poprosil jsem paní Park, jestli bych si nemohl jít zaběhat. Uvědomuji si, že mě opravdu nic horšího napadnout nemohlo. Já a nudný, okružní běh bez florbalky opravdu nejsme kamarádi, možná dokonce naopak, ale já už nutně musel vypadnout na vzduch. Potřeboval jsem se projít, pročistit si hlavu, spálit nějaké ty tuky, trochu se vyhnout škole a hlavně si odpočinout od problémů spojených s jejím nejstarším synem.

Svolila.

Během několika minut jsem se tedy převlékl do nějakého Jiminova sportovního oblečení, vzal si mobil se sluchátky a aby se neřeklo, prvních zhruba padesát metrů mé procházky jsem naférovku běžel. Potom jsem ale zpomalil a s klidným svědomím, že jsem alespoň paní Park navodil iluzi o mém dalším koníčku jsem zvolnil na vycházkové tempo, které jsem si hodlal udržet celou procházku.

Venku nebylo mnoho lidí a pokud se už někdo odvážil vyjít ven, všichni se mu obloukem vyhýbali a on se vyhýbal ostatním. Skrze šátek, který jsem si tentokrátvzal místo roušky, jsem dýchal venkovní vzduch. Očima jsem se po dlouhé době kochal kráse této čtvrti, ušima jsem poslouchal konečně jiné zvuky než jen ťukání prstů do klávesnice, nářky virtuálních fighterů či  blažené srkání nudlí.

Procházka byla příjemná, protáhlo se jak mé tělo, tak má mysl. Šel jsem za nosem, nechal jsem nohy, aby mě samy nesly kamkoliv se jim zachtělo. A tak se stalo, že jsem zašel do jakési ponurejší části čtvrti, do které jsem všehovšudy zavítal snad jen jednou. Chtěl jsem se vrátit, to místo mi svou atmosférou tvořilo husí kůži na těle. Ale náhle se k mým uším donesly podivné zvuky. Zalekl jsem se jich, přeci jen nejsem žádný hrdina, přesto se mi v nitru opět rozhořela zvědavost.

Po chvilce přemlouvání sám sebe jsem se odhodlal vydat se dále ne úplně upravenou ulicí, za jejímž vzdálenějším rohem nějakého ne příliš udržovaného domu se tyto zvuky utvářely. Pomalu jsem se k onomu místu přibližoval, až jsem stanul jen pár metrů od něj. Lehce jsem se oddálil od zdi, které jsem se doteď dotýkal zády a posouval se po ní, a k mému překvapení jsem se stal svědkem rvačky. Ne však rvačky svou opilých mužů, nebo snad dvou hloupých holek, které si vzaly na sebe stejné oblečení. Stal jsem se svědkem rvačky kočičí.

Jednu z koček jsem okamžitě poznal. Miwi. Sice už poněkud opelichaná a trošku poškrábaná, ale jí zářily její žluté oči aostré zuby dávala druhé kočce na odiv. Vy hrávala.
 „Miwi!" zavolal jsem na ni po chvíli i přes můj neskrývaný odpor k těmto zvířatům. Ona se na mě otočila, ale to byla chyba. Druhá kočka ji srazila k zemi a vrhla se na ni.

 „Kšc! Vypadni, zlá kočko!" volal jsem na Miwiinu sokyni a rukama ji odháněl pryč, „Běž! Uteč, než ti ublížím!" vyhrožoval jsem tomu nechutnému stvoření. Kočka se chvíli zdráhala, ale jakmile pochopila, že moc nemá na výběr a já se po ní ohnal nohou, slezla z Miwi a odběhla kamsi do ulic.

Díval jsem se, jak kočka v dáli mizí, přidřepujíc si k známé kočce.
„Ta ti teda slušně dala," povzdechl jsem si, když jsem si ji z bezpečné vzdálenosti prohlédl. Byla opelichaná jako stará slepice, sem tam nějaký škrábanec, dokonce jeden přes oko. Skoro jako v mém snu.

„Půjdeme domů, ano?" navrhl jsem ji bez váhání, když jsem spočítal její sice lehká, ale četná zranění. Ona na mě jen zasyčela, ale neutekla. Takže i přes nechuť zřejmě souhlasila a čekala, co s ní udělám. Já na to šel od lesa - pomalu jsem se natáhl k její nehezky huňaté srsti a opatrně ji uchopil za hřbet. I s ní jsem se postavil, ruku měl v lokti nataženou, zákeřnou kočičí bytost měl od sebe v úctyhodné vzdálenosti. Sice nehodlám Miwi nechat se toulat po okolí, ale pořád to je kočka. Hloupá, smradlavá, špinavá kočka. Ale alespoň se nějak výrazně nebránila a my během několika mála minut došly k domu Parkových oba bez větší úhony. Tentokrát jsem kvůli zaneprázdněné ruce zazvonil a čekal, kdo se objeví ve dveřích a přijde mi otevřít.

„Ah, Taehyungu? Co tady děláš tak brzo? Myslela jsem, že si jdeš nějak pořádně zaběhat," volala na mě paní Park už ze dveří, nevšímajíc si zvířete v mé ruce.
„Něco jsem našel," zavolal jsem nazpět a podíval se na utrápené zvíře.
„Aha. A co to-," paní Park se zasekla uprosřed věty, když ke mně vzhlédla a všimla si černé kočky.„Jimine!" otočila se nakonec zpět do domu a volat: „Na to by ses měl podívat!"

Netrvalo to dlouho a Jimin opravdu sešel ke své matce u vchodových dveří.
„Podívej, co Taehyung našel," poukázala na mě a můj objev v ruce, stále stojící za brankou plotu.
„Miwi?" vyjekl Jimin překvapeně a s očekáváním mi šel otevřít.

„Miwi!" vyjekl znovu, teď už však radostně, když se ujistil, že se opravdu jedná o jeho kočku, a vzal si ji z mé upocené, bolavé a celu cestu natažené ruky do náruče, „kde ses mi celou dobu toulala?" povzdechl si ještě, mezitím co já si masíroval svůj triceps, který přenosem kočky dostal mít než zabrat.

„Proč jsi mi jí přinesl? Vždyť ji nesnášíš," divil se, když se s ní dostatečně uvítal a s blikajícími otazníky v očích se na mě podíval. Já jen pokrčil rameny.
„Patří k tobě, je tu její pomoc. A ty ji potřebuješ," řekl jsem nakonec a mírně se na černovláska usmál.

„Díky," zareagoval Jimin na mou odpověď prostým děkovným slovíčkem, které mě ale i tak zahřálo u srdíčka.
„Není za co," usmál jsem se ještě víc a cítil, že jsem konečně udělal něco, za co mi byl Jimin skutečně vděčný. Co mu skutečně udělalo radost. Co mu utkvělo v hlavě a jen tak na to nezapomene. Nevím, proč mě to všechno hned tak napadlo, ale všechny tyto myšlenky se slily a sjednotily do jednoho pocitu, který je všechny dokonale vystihoval.
Jiminovo „díky" bylo upřímné, vděčné, krásné. V očích mu i přes nečitelný výraz plály plamínky radosti.

„Jsem rád, že jsem ti udělal radost," neudržel jsem jazyk za zuby a sám zalit veselím jsem rty roztáhl ještě do širšího úsměvu. Jimin se na mě s Miwi v náruči podíval a k mému také promluvil: „Já taky." A před zraky své matky ve dveřím a své kočky v náruči se na mě snad poprvé reálně a upřímně usmál. Upřímně, mile, nestrojeně. Prostě... hezky.

-
A/N
Tak Miwi je zpět na scéně!🐱🐾
Přeji vám krásné sny doprovázené žlutýma kočičíma očima a dobrou noc~.