Quarantine drama [CZ]

kolečko

Zůstal jsem na Jimina civět s otevřenou pusou. Vždyť to nedávalo smysl. Nebo... dávalo, ale zároveň nedávalo. Proč by mě jinak líbal? Proč by byl tak citlivý, když se mluví o Jonghyunovi? Nechápal jsem to.

„Co civíš jako leklá ryba?" optal se mě až se skoro škodolibým úsměvem, když slezl z postele a vychutnával si můj zmatený pohled.
„Děláš si ze mě prdel," usoudil jsem nakonec a zkřížil si ruce na hrudi.
„Proč bych to dělal?" popichovačně se zasmál, i když ve skutečnosti svůj dotaz mohl myslet vážně.
„Protože to prostě nedává smysl. Asexuál, kterej líbá kluky na potkání?"
„Nelíbám kluky na potkání," ohradil se a úsměv mu mírně opadl. Stále si ale nějaký ten náznak profesionálně udržoval.
„Ne? Tak co bylo tohle? A to předtím? A ještě předtím?" vzpomněl jsem si na naše předchozí výměny slin a zvedl obočí.
„Naser si," přeskočil mu hlas, „vidím, jak jseš ze mě už nějakou dobu vedle. Kdo by toho nevyužil," poukázal na mou poněkud rýsující se bouli v půjčených teplácích, načež jsem si ji pohotově zakryl peřinou. Zastyděl jsem se.
„Nejsem z tebe vedle, miluju Joona," snažil jsem se bránit, „a stejně to nedává smysl. Tohle by nikdo kromě zakomplexovaných kreténů, kteří se snažej si zvýšit ego na každým chudákovi, nikdo nedělal. A asexuál hlavně ne-" sám sebe jsem najednou zarazil. V hlavě se mi rozsvítila žárovka.
„Ty jseš zakomplexovanej-"
„Nejsem-"
„-kretén, kterej si zvyšuje ego!" s vítězoslavným úšklebkem a pocitem, že jsem se trefil šípem přímo do středu jablka, jsem se podíval na už jemně nabubřelého černovláska. Mlčel, jen s pozvednutým obočím vracel němý úder.

„Moment!" vykřikl jsem zničehonic a plácl jsem se do čela. Došlo mi to. Konečně mi to došlo! Jsem génius.
„Co?"
„Tys z muzikálu neodešel jen tak," začal jsem mluvit a už jsem viděl, jak Jimin koulí očima, „tobě se tam něco stalo. Něco moc zlýho. Něco, co pokořilo tvoje sebevědomí nebo sebedůvěru. Takže teď máš potřebu si to vytahovat na ostatních," Jimin se začal ošívat a já se začal v duchu radovat, „a protože to děláš hlavně v oboru lásky a přitažlivosti, buď tě někdo fakt nehezky odmítl, což se mi ale při tvé asexualitě úplně nezdá, nebo tě naopak někdo nutil do něčeho, co jsi nechtěl a ty se teď musíš nad někým pořád cejtit jako největší alfasamec, jinak by se ti to něco ošklivýho mohlo vrátit. Sakra, mně to ale pálí!"
„Asexualita neznamená, že nemáš city, nebo nemůžeš k někomu cítit náklonnost," ohradil se Jimin ostře, téměř mi skoče do řeči.
„Ale se vším ostatním mám pravdu," kasal jsem se a chtěl jsem dostat uznání.
„Hovno, tohle nehodlám poslouchat."
„Ah! Vím, co se stalo!" ignoroval jsem nadávku, kterou můj spolužák vypustil z úst, a sledoval, jak rázně kráčí ke dveřím s úmyslem odejít, „Jonghyun tě odmítnul!"  

Zastavil se těsně před nimi. Ani se nehnul. Viděl jsem, jak zatnul pěsti, ale i přesto jsem si dovolil lehkomyslně pokračovat: „Jonghyun byl tvůj kamarád. A byl to homofob. Ty sice nejsi asi homo, ale měl jsi ho rád. Nějakou dobu jsi to před ním skrýval, ale pak ses mu přiznal a on tě zapudil s nadávkami do teploušů. Tak jsi odešel a už ses s ním nikdy víc neviděl. A tadá, konec příběhu."

Teprve až po vypuštění posledních slov z hrdla jsem si uvědomil, jak špatně a zle to znělo. Jimin se pomalu otočil. V očích se mu třpytily slzy, čelisti měl však pevně stisknuté k sobě. Pěsti mu bělaly z toho, jak velkou do nich dával sílu. Nervózně jsem polkl, když na mě upřel svou nahněvanou tvář.

„Trefil ses v jedný jediný věci," začal poněkud roztřeseně, težko však říct, jestli to bylo vztekem, nebo smutkem, „odešel jsem a už jsem se s ním nikdy víc neviděl."
Ten tón hlasu se mi nelíbil. Po zádech mi přebíhal mráz, na odhalených pažích se mi objevila husí kůže. 

„Ale rozhodně není homofob a rozhodně mě neodmítl. Já ho odmítl a to hned několikrát," jednu pěst rozevřel a ukazováček zabodl do své hrudi, „byl to můj nejlepší kamarád a, jak už to občas bývá, byl do mě zamilovanej. Dlouho. A i přesto, že jsme oba věděli, že to nebude fungovat a že to společensky nebude přijatý, pořád se snažil. Měl jsem ho rád, ano, možná i víc, než bych chtěl, ale věděl jsem a stále vím, že bych mu nikdy nemohl dát to, co by potřeboval. Co potřebuje každej běžnej milostnej vztah, co ten vztah udržuje, co ho prohlubuje - erotickou lásku..." zavrtěl hlavou a nenápadně si setřel kapičky z koutku oka.
„Pořád to ale nebyl důvod mýho odchodu, ten byl jinej. Chceš ho vědět?" položil mi řecnickou otázku, ovšem ani mě na ni nenechal němě odpovědět.

„Rodiče jistě museli zmínit jméno Lee, když ti o muzikálu vyprávěli. Pan Lee byl náš... jak se to řekne... něco jako propagátor, producent, řídil celý spolek. A jak jistě tušíš, když ti to tak pálí, Jonghyun nebyl jedinej, komu jsem se líbil," mluvil a začal si poněkud bez kontextu vyhrnovat tričko. Musel jsem se nemálo červenat při pohledu na jeho tělo, zároveň mě ale jeho vyprávění tížilo u srdce. Ach, jsem jako baba.

„Obtěžoval mě, jako se to často děje v těhlech ancáblech. Naštěstí to nikdy nezašlo nějak příliš daleko. Jednoho dne ale, bylo to zrovna, když jsme se vrátili z nějakýho představení v hostujícím divadle, si mě zavolal do auta, jakože mi chce něco říct. Šel jsem. Musel jsem," hlas se mu třásl a já začínal chápat, proč si vyhrnul tričko.

„Měl poměrně starý auto se starým vybavením. Sedl jsem si tedy na místo spolujezdce a pozoroval, jak kouří cigáro. Ze začátku mi opravdu jen něco říkal, později se na mě ale vrhl. Bránil jsem se a to se mu logicky nelíbilo. Chytil mě za triko a přitáhl si mě k sobě. Povedlo se mu to ale tak nešťastně, že jsem se hrudníkem dostal k ještě rozžhavenému zapalovači cigaret, který byl v autě zabudován, a můj hrudník se začal pálit," povídal, přičemž mě nějakou nadpřirozenou silou donutil se dívat na nevelké kolečko na jeho hrudníku, o kterém miještě nedávno tvrdil, že je mateřské znaménko.

„A tak se to stalo. Nakonec se mi povedlo se mu nějak vymanit, ale poslední kapka poháru trpělivosti přetekla i tak. A já pak o pár dní později skončil. Tadá, konec příběhu. Čí příběh byl lepší?"
V pokoji zavládlo ticho. Nebyl jsem schopen se zmohnout na jediné slovo. Takové komplexní vyprávění jsem opravdu nečekal, ale... dávalo smysl. Teď už všechno dávalo smysl. Nebo alespoň mně ano.

„Je mi to líto," řekl jsem nakonec, ignoruje otázku a stále civící na chlapce přede mnou jako puk.
„Neříkej to, pokud to nemyslíš vážně," odbyl mě však jen Jimin a vrátil se do svého starého já, „a pokud mě omluvíš, jdu se najíst. Nějak mi vyhládlo," s kamennou tváří se otočil na patě a než by řekl Incheon, odešel z podkroví.

Zůstal jsem nehnutě sedět na posteli, mozek mi pracoval na plné obrátky. To, že je Jimin zakomplexovaný, jsem si stále držel. Konečně jsem už věděl i z čeho. Ale pranic mě to netěšilo. Naopak. Bylo mi z toho blbě.

-
A/N
Překvapeni?👀
Mějte krásnou a snů-plnou noc^^🌛✨