Quarantine drama [CZ]

den šestý

Probudil mě ucpaný nos, který mi znemožňoval se pořádně nadechnout. Ze spánku jsem procitl dříve než obvykle, takže Jimin ještě spokojeně oddechoval v posteli.

Nevěnoval jsme mu však přílišnou pozornost. Unaveně jsem se posadil, ovšem dnes místo promnutí očí následovalo promnutí krku a míst pod ušima. Velmi nepříjemně mě obohacovaly o pichlavou bolest, která mi neumožňovala pořádně přemýšlet. Do toho mě bolela hlava a když jsem si ulevil nadávkou, vyšlo že mě jen tiché zasípání jako ze staré babči kuřačky. Cítil jsem se pod psa.
A potřeboval jsem kapesník.

Mátoživě jsem se postavil na nohy, načež mě okamžitě ovál studený vítr. Měl bych se asi co nejdříve obléct, zůstat jen v tílečku a trenečkách by nebylo pro mé tělo ideální.

Jak jsem řekl, tak jsem i učinil. Nabalil jsem se do tepláků, dvojich tlustých ponožek a tlustého, šedého svetru, který jsem našel v Jiminově skříni. Konečně mi bylo už trochu přijatelně. Ve dvou až třech vrstvách. Na konci března.

Našel jsem své brýle, což mi od točícího světa pomohlo tak, že jsem alepsoň viděl, co se to točí, takže s trochu uklidněnějším pudem sebezáchovy jsem se tiše - jako krtonožka, samozřejmě - jal scházet schody do přízemí.

Když mohlo být tak sedm hodin ráno, v největší místnosti v domě to už žilo. Paní Park se čile ometala kolem kuchyně a prozpěvovala si nějakou písničku, která se linula ze zapnuté televize. O spousta kuchařek a kuchařů platí, že když vaří v práci, tak doma už ne. No, paní Park v tomhle byla výjimkou. Téměř to vypadalo, že je vaření její životní úkol a vášeň.

„Ah! Dobré ráno, Taehyungu!" pozdravila mě zvesela, jako by to byl její nejšťastnější den v životě. Jako by nebyla žádná pandemie, jako by nezavřela svou úžasnou restauraci. Tomu se říká optimismus na rozdávání. Když na mě ale vzápětí o něco pozorněji pohlédla, nejspíš vyděšeným vykulila hnědé oči. Stejné jako měl Jimin.
Páni, za chvíli ještě řeknu, že má oči po matce, a stane se ze mě všechny postavy z Harryho Pottera, které mají pořád potřebu připomínat, jaké oči Harry má. Ah, a je to tak otravné.

„Ježkovo, jak to vypadáš? Spal jsi vůbec?" vyhrkla, nechala ovoce ovocem a přispěchala ke mně.
„Ummm... no... ano," odvětil jsem rozhodně a zmateně se díval do jejího ustaraného obličeje.
„Vždyť jsi bílej jako stěna. Nebudeš zvracet?"
„No... snad ne," nervózně jsem se uchechtl a polkl, což mému krku přivodilo další bolesti.

Paní Park mě chytila za paži. „Pojď, prosímtě," a odvedla mě na pohovku, kde mě přinutila se posadit. Poté na chvilku odběhla na druhý konec místnosti - slyšel jsem, jak vodovodní vody naráží do dřezu - a za pár chvil mi přinesla sklenici se studenou vodou.

„Tak... co všechno tě bolí? Zjevně jsi nemocnej," posadila se kus ode mě, ale přece vedle mě, paní Park a upřela na mě svůj ostříží zrak, který jsem už nejednou měl tu čest vidět.

„No... v krku, nejhorší to je, když polknu. Ráno jsem hodně sípal, bolí mě hlava. Je mi docela zima-"
„A taky jsi unudlenej, až to není hezký," dodala paní Park, ale bylo vidět, že jí alespoň nějaký ten kámen spadl ze srdce.
„Korona to naštěstí nemůže být. Četla jsem, že při ní nemáš rýmu."
„Aha," přikývl jsem neznalecky, „tak to jste mě uklidnila," dodal jsem upřímně, na což mi byl reakcí její výmluvný pohled.

„Stejně by bylo ale potřeba zjistit, co to je." Znělo to, jako by nahlas přemýšlela a přitom se k malému dřevěnému stolku u pohovky natáhla pro své mobilní zařízení.
„Taaak... bolest v krku, bolest hlavy, ucpaný nos..." vyjmenovávala, co naťukávala do internetového prohlížeče a pak pár chvil ještě projížděla několik medicínských i nemedicínských stránek.

„Hmm..." upoutala opět mou pozornost, kterou jsem během jejího vyhledávání na telefonu věnoval zíracímu souboji s černou bestií, která po mně zvědavě pokukovala od kočičího žrádla v misce,
„zkusím ti změřit teplotu. Zatím se zabal do téhle deky a počkej tu na mě," usmála se přívětivě a než se zvedla k odchodu, podala mi žlutou tenkou deku, do které jsem se skutečně zabalil. Cítil jsem se jako zakuklující se housenka.

Nestihl jsem se ani pořádně začít nudit a paní Park byla zpět se starým dobrým rtuťovým teploměrem. Netušil jsem, že ho používá ještě někdo v okolí kromě nás.

„Na," podala mi ho a já si ho poslušně strčil do podpaží. „Nejsem žádná doktorka, ale myslím, že pokud budeš mít teplotu, bude z tebe angíňák." oznámila mi paní Park a trpělivě se mnou vyčkávala, než uplyne potřebný čas, aby se rtuť mohla zahřát a ukázat tak příslušnou teplotu mého těla.

„A co se mnou budete dělat, pokud budu mít angínu?" optal jsem se nejistě a hlasitě popotáhl nosem. Paní Park se ale namísto odpovědi zvedla a opět na pár chvil zmizela. Když se ale objevila, v ruce držela roli s kuchyňskými papírovými utěrkami.
„Tu máš," dala mi je, „neni nic protivnějšího než popotahování nudlí," zatřásla se znechucením a čekala, až z nosu vytroubím veškeré nudle. Pokud jsem přitom nevzbudil zbytek spících, jsou to asi lidi s nejtvrdším spánkem, které znám.

„Už je to lepší?"
Přikývl jsem, když jsem se mohl konečně pořádně nadechnout. Děkovně jsem se na ní podíval.
„Tak, dej mi už ten teploměr," vyzvala mě, nereagujíc na můj pohled a převzala si ode mě solidně teplý a možná i jemně smradlavý nástroj.

„Třicet osm dva. Pěkný," uznale kývla paní Park a položila mi dlaň na čelo, „divím se, že vypadáš docela funkčně." Já se jí v odpověď jen nesměle usmál. Nevěděl jsem, co na to říct. Asi jsem silný hoch.

„V klidu seď, udělám ti bylinkový čaj. Snad se ti na chvíli uleví, než zavolám doktora," ujišťovala mě paní Park a dalších pár minut pobíhala v kuchyni jako malé motorové autíčko, aby mi udělala alespoň trochu dobře. Starala se o mé lépe než moje vlastní máma. Ale možná to bude tím, že jsem návštěva.

„Dobrý ráno. Co se to tu děje?" ozval se rozespalý hlas člověka, který právě přišel do této veliké místnosti a jistojistě se posadil na židli k jídelnímu stolu. Jimin.

Paní Park - zrovna mi zalévala slíbený čaj - se na něj mile podívala a z úst vypustila sdělení, který si nepřál slyšel ani jeden z nás.

„Jimine, prosímtě, Taehyung má angínu. Mohl bys tedy zůstat pár dní tady na gauči? Moc by to pomohlo."

A veškeré snahy být s Jiminem zadobře jsou opět v prdeli.

-
A/N
Tak, dneska poslední. Doufám, že jste si užili den^^. Dobrou noc a ať se vám něco pěkného zdá 😴❣️