Quarantine drama [CZ]

fotečka

Chvíli mu trvalo, než pochopil, oč ho žádám. S výrazem znuděné mrtvoly se díval na fotku na displeji a nijak na to nereagoval.

„Co ti mám na tom vysvětlovat?" vzhlédl ke mně nakonec a poupravil si šedé tílko, ve kterém spal. Nevěřil jsem vlastním uším.
„Třeba jak se mi to dostalo do mobilu? Nebo proč tu fotku viděl můj přítel?" možná až příliš emocionálně jsem rozhodil rukama, takže se obývací pokoj na pár vteřin proměnil na párty místnost s disko koulí.
„Já nevím," odbyl mě s popotažením nudle a opět si lehl, „nech mě spát," zívl a zavřel oči, „a nekřič. Rušíš noční klid." Naprosto zjevně nejevil zájem o můj problém. I když byl zřejmě jejím strůjcem.

„Tak hele," sedl jsem si k němu na pohovku a chytiv jeho tílko jsem jej oběma rukama vytáhl do sedu. Kvalitní materiál tenhle kus oblečení.
„Co hele?" otevřel jedno oko a zatvářil se nanejvýš otráveně. Začínal jsem pěnit.
„Tohle není prdel. Evidentně jsi to musel vyfotit ty. Nikdo takhle blízko nemohl být, abych si ho nevšiml."
„Třeba byl," pokrčil rameny a měl tendenci si opět lehnout. Já ho ale pevně chytil za ramena. Mobil mi teď se vší vachrlatostí ležel na jednom stehně.
„A kdo jako?"
„Jihyun?" pokrčil rameny, za která jsem ho držel vsedě.
„To je blbost-" odmítl jsem chraplavě.
„Třeba sis ho ani nevšiml, jak jsi byl do toho líbání zabranej," popichovačně se usmál a nadzvedl obočí. Měl jsem co dělat, abych ho neuhodil.
„Nebyl jsem do toho zabranej."
„Ne, vůbec..." pronesl ironicky a unaveně se uchechtl, „ani by sis to nikdy nechtěl zopakovat, co..."

Tahle poznámka mě dopálila. Pomalu přetékal pohár mé trpělivosti a sebeovládání a já musel velmi zhluboka dýchat, abych zachoval klid a neskočil po něm jako šelma po kusu masa. Opět jsem si do ruky vzal mobil - už jsem ho ani nemusel držet, protože seděl sám - a ukázal mu opět tu fotku.

„Proč jsi to fotil?"
„Vždyť nevíš, jestli jsem to fotil-"
„Je to formát selfíčka, nejsem debil, " uzemnil jsem ho striktně, což jej kupodivu umlčelo. Mohl jsem tedy pokračovat: „Jak se ti povedlo to poslat mýmu příteli?"
„Nevěděl jsem, že je to tvůj pří-"
„Nehraj hlupáka. Mám u něj srdíčko, to by došlo i šestiletýmu dítěti," opět jsem jej přísně přerušil a on opět ztichl. Pane jo, ani nevím, kde se ve mně taková přísnost a autorita vzala.
„Jak teda?!" zvýšil jsem trochu hlas, když se neměl k odpovědi.
„Včera, když jsi spal, jsem ti prstem odemkl mobil, přeposlal ti ji a pak od tebe ještě tvýmu klukovi," přiznal bez větších okolků a lhostejně se na mě zatvářil.
„A to... to měla být nějaká pomsta, nebo...co?" nechápal jsem pohnutky jeho jednání, načež on mi odpověděl jen pokrčením ramen.

„A jako..." v duchu jsem mu nadával do všech možných i nemožných pekel a navenek němě gestikuloval, jestli je normální. Nakonec jsem mobil schoval za gumu trenek a posadil se k němu jako psychiatr k poblázněnému.
„Uvědomuješ si, co si to, kurva, způsobil?" Byl jsem naštvaný až ke stropu. Co ke stropu, až do nebe. A naštvaný je ještě dost mírné slovo k vyjádření mého současného pocitu.
„Asi se s tebou tvůj kluk rozejde, hádám?" odpověděl mi s nezájmem, ale už s plnou bdělostí nad svým chováním. Znechuceně jsem se na něj podíval.
„Co ty jseš za pošahanou osobu?"

Najednou jako by zničehonic procitl a obdařil mě nevraživým pohledem.
„Chceš vědět, co jsem za osobu?" ze sekundy na sekundu byl totálně vytočený do běla. „Jsem osoba, která kvůli zasraný koroně musí z donucení sdílet svůj pokoj, učebnice, oblečení, rodiče a všechno ostatní s otravným, tupým a šťastně zadaným gayem nesnášejícím mojí kočku a vrtajícím se v mojí posrané minulosti, i když se ho o to nikdo neprosil!" udeřil na mě hrubě, v očích se mu mihotaly plamínky vzteku. „Takže když se mi naskytla možnost se pokusit ti něco zničit, nediv se, že jsem po tom hmátl."

Vzhledem k pozdním hodinám, mé unavenosti a řetězci událostí, které se v posledních dnech, hodinách a minutách staly, se nikdo nemůže divit, že se mi nahnaly slzy do očí. Nevím, zda-li byly způsobeny smutkem nebo vztekem na černovláska přede mnou, ale přemohly mě.

„Bulící buzno."
Tímto okamžikem přetekl zmiňovaný pohár trpělivosti a sebeovládání a já se změnil v lítého býka útočícího na toreadora. Rozmáchl jsem se vrazil Jiminovi pěstí do tváře, až spadl z pohovky. Vím, že by se nemělo útočit na lidi na zemi, ale v tu chvíli mi to bylo naprosto ukradené. Bil jsem ho hlava nehlava, kopal jsem ho břicho nebřicho. Měl jsem tak obrovský vztek nahromaděný za těch několik dní, že kdyby byl Jimin hadrový panák, rozmetal bych ho na kusy.

Jenže on nebyl. V jednu chvíli se zvedl na nohy a taktéž mě pěstí udeřil do tváře. Spadl jsem na podlahu, přičemž jsem si zřejmě narazil kostrč, ale rány pokračovaly. Další do oka, přičemž jsem pocítil lámání plastu a brýle mi spadly z obličeje. Další do břicha, do zad, do brady. Bylo jich mnoho, ale ne všechny zůstaly bez odezvy. Někdy až příliš bolestivé odezvy.

Mobil mi vypadl už dávno, takže rozsvícený ležel krytem vzhůru a svítilna osvěcovala jen minimální část obývacího pokoje. Byly jsme tedy pouze dvě siluety, které se snaží tu druhou ubít. Ubíhaly sekundy, ubíhaly minuty.

Nevím, jestli jsme při rvačce něco shodili, nebo byla až tak hlasitá, ale v jednu chvíli se místností rozletělo nažloutlé světlo doprovázené hromovým hlasem a ženským překvapeným výkřikem.

„Co se to tady děje?!" Oba jsme v tu chvíli přestali bušit do toho druhého a raději si zakryli oči předloktím kvůli případnému oslepnutí z nenadálého světla. Já ležel na zemi, Jimin se skláněl nade mnou.

Pan Park, který před chvílí zahřměl, se k nám vrhl. Viděl jsem, jak si Jimina za ono předloktí otočil k sobě a pak už jsem jen slyšel silné plesknutí a Jiminův následný pád na studenou podlahu, kde jsem doteď ležel.

„Okamžitě vstávej!" zahřměl opět rozzuřený pan Park a zvedl těžce oddechujícího černovláska na nohy. „Tohle mi vysvětlíš," cekl ještě k němu a odvedl ho pryč z dosahu jakéhokoliv člena domácnosti. Já stále ležel na zemi a začal cítit první ozývající se bolístky. Přišla ke mně paní Park. Starostlivý výraz v její tváři byl nepřehlédnutelný.

„Vstávej, chlapče," jemně mi pomohla na nohy a za loket odváděla z obývacího pokoje. „Jdi spát, Jihyune," řekla ještě svému druhorozenému synovi, který stál opřený o stěnu u dveří a nechápavě se na mě díval. Já mu vrátil jen poněkud utrápený výraz a poslušně následoval paní Park do koupelny.

-
A/N
Poprali jste se někdy? ತ_ತ🤼
Jo a omlouvám za předchozí (a možná i tuto) kapitoly co se z gramatického hlediska píše. Poslední dobou můj pravopis těžce trpí, ale fakt netuším, čím to je způsobené. Asi češtinářská demence¯\_(ツ)_/¯.