Quarantine drama [CZ]

propijda

Seděl jsem v nově povlečené Jiminově posteli, zády opřený o zeď a nijak extra zapáleně se na mobilu díval na jakési pokusné video z chemie. Moc jsem z něj ale neměl, protože každé zhruba dvě minuty jsem troubil do kapesníku jak při válečném tažení.

Přemýšlel jsem, kde jsem tu zatracenou angínu mohl chytit. Ruce jsem si jako zodpovědný a spořádaný občan myl pokaždé, když jsem přišel zvenku. Takže mě zřejmě musela obalamutit nějaká bakterie, když jsem se šťoural v nose.

Už dlouho jsem neměl angínu, což je dost k podivu vzhledem k mé chabé imunitě. Sice nejsem na tom tak bídně jak třeba Arin, moje spolužačka a celkem fajn holka. Ta každou chvíli trpí nějakou mononukleózou, chřipkou a podobně. Do školy chodila v podstatě jen na ty největší testy. Dokonce kvůli její nadměrné náchylnosti k nemocím měla jeden rok svůj individuální plán.

Přemýšleje tak nad svými spolužáky a jejich osudy během karantény a jedním-uchem-tam-druhým-ven poslouchaje komentáře nějakého chemika, jsem popíjel jakýsi bylinkový čaj, který mi sem donesla paní Park. Je to opravdu milá žena. Otázka, jestli se tak chová i ke svým vlastním dětem, když jsou nemocné. Tak či tak na mě je hodná jako Prasátko na Púa.

To se ovšem nedalo říct o Jiminovi. Posledních několik hodin - konkrétně od té doby, co okupuji jeho postel - se ke mně chová, jako bych byl osina v zadku a pokaždé, když přijde do pokoje, se ke mně chová tak odměřeně, až mě to skoro bolí u srdíčka. Ale jen skoro.

Zrovna jsem si vzpomínal na jeho poslední návštěvu před několika hodinami, když si bral ze stolu nějaké učebnice a přitom shodil na podlahu květináček s jedinou rostlinou v pokoji. Měl jsem co dělat, abych nepropukl ve škodolibý smích. Vím, neměl bych ho provokovat, už tak jsem mu dost zatopil pod kotlem, ale když v některých chvílích se prostě nedokážu ovládat. A hle, my o vlku a vlk mezi dveřmi.

Tentokrát mě však nevyignoroval jako obvykle. Zůstal na mě naštvaně zírat a čekal, dokud nepochopím, že... nevím, chce se mnou mluvit?
Stopl jsem tedy to nudné chemické video a tázavě se na něj podíval.

„Dej mi mojí propisku," spustil hned, jakmile si byl jist, že mu věnuju pozornost.
„Co? Jakou?"
„Tamtu," ukázal rukou směrem ke mně, ovšem jistě myslel tmavě modré pisadlo ležící na mém všesešitě, kam jsem si měl dělat poznámky z videa.

„A to si nemůžeš vzít ňákou jinou?"
„Tahle je nejlepší," nedal se odbýt a když pochopil, že kvůli blbé propisce nebudu vstávat, otráveně si povzdech a rázným krokem došel k posteli. Chtěl mi ji vzít.

„Neber mi ji," snažil jsem se bránit propisku vlastní rukou, ve které jsem ji svíral, ale on neměl slitování. Prostě se ke mně natáhl a začal mi rozevírat zatnutou pěst.

„Vezmi si jinou," prskl na mě, když jsem pěst nepovoloval a on se tak k propisce nemohl dostat.
„Ty si vem jinou! Chováš se jako malý dítě," opětoval jsem mu stejným, i když o něco chraplavějším tónem a snažil se svou pěst vymanit z jeho spárů. Je horší jak jeho kočka.

„To mě ale nezajímá," snažil se pořád dobýt k propisce tak mermomocně, až jsem s ním ztratil trpělivost a vší silou - ignoruje svůj plný nos - jej zatáhl za ruku, takže skončil na břiše vedle mě. Chtěl jsem mu sednout na záda a spacifikovat ho jak to dělají policajti, ale než jsem se stihl vymotat z peřiny, on se dokázat otočit na záda, tudíž jsem mu - svým způsobem nechtěně - zadkem přistál na břiše. On bolestně zaúpěl.

„Slez ze mě," nakázal mi vzápětí svým obvyklým tónem hlasu a snažil se mě shodit.
„Tak mi přestaň brát propisku. Hašteříme se tady jako osmiletý děti," nedal jsem se a snad abych mu demonstroval svou sílu a ukázal mu, že nejsem žádná padavka, na kterou si může vyskakovat, koleny jsem mu přišpendlil ruce k posteli.

„Opovaž se na mě zakašlat, prase," neodpustil si poznámku, když jsem popotáhl nudli a tím jej zachránil od unudleného obličeje. Měl by mi být vděčný a on mě místo toho ještě víc uráží?

„Teď mě poslouchej," snažil jsem se znít tvrdě, jako vymahači dluhů v klasických akčních filmech, „nevím, co tě pořád tak točí, že jseš na mě příjemnej jak prdel," na znělém er jsem si nechal obzvlášť záležet, „ale mě to už nebaví. Začni se konečně chovat jako chlap, ne jako pubertální desetiletá holka, kterou urazí každá poznámka na její osobu. Je to otravnější než všechny ty kecy, kterými mě častuješ, a člověk už pak ani nemá chuť se s tebou bavit, natož nějak vycházet."

Překvapilo mě, že sebou přestal škubat a opravdu mému proslovu naslouchal. Jeho tmavé oči se na mě upínaly jako nikdy, jeho zamračený obličej se uvolnil a já v něm snad mohl rozpoznat jak údiv, tak jakousi emoci, kterou však nejsem s to popsat slovy. To mu však vydrželo jen pár chvil. Vzápětí zase svraštil obočí a na tváři se mu usadil věčně napružený výraz.

„Skončils?" zeptal se pohrdavě. Chtěl jsem mu na to něco peprného odseknout, ale udržel jsem se na uzdě a místo toho jen uvolnil jeho ruce a za doprovu opovržlivého pohledu z něj slezl. On se vymrštil do sedu a vypadalo to, že pokojně odejde z místnosti.

Najednou mi ale jeho ruce silně zatlačily do hrudníku a já se, ani nevím jak, dostal do přesně stejné pozice, ve které byl před pár minutami Jimin. Taktéž mi ruce zatěžkal svými koleny, taktéž mě obdařil pohledem vymahače dluhů.

„Co to sakra děláš?" ulevil jsem si. On mou otázku ale úspěšně ignoroval.
„Uvědom si, že jsi v mém domě, v mém pokoji a v mé posteli," začal varovně, „takže mě laskavě ušetři svých pouček a řečí o mém chování. A je mi upřímně jedno, jestli spolu budeme vycházet nebo ne. Jednou tenhleten stav skončí a my se zase budeme ignorovat jako předtím."
„Pravda, nebudu se chtít bavit s takovou puberátlní holkou, jako jseš ty." Zřejmě jsem ho touto poznámkou dopálil fakt pekelně. Sice to nebylo vidět v jeho tváři, ale moc dobře jsem to pocítil na síle, kterou vložil do stisku mých nejintimnějších míst. Takovouto bolest jsem už dlouho nezažil.

„Používáš i holčičí zbraně, jo?" ztěžka jsem sípal, snaže se nekňučet. Tohle jsem si nezasloužil.
„Alespoň si nehraju na drsňáka jako někdo," jízlivě se usmál a stisk zesílil. Teď už jsem skoro vykřikl.
„Pusť je," zaúpěl jsem v agónii.
„Proč bych to měl dělat?" vyzývavě se na mě podíval, skoro jako by mě sváděl. Sviňák.

„Protože to kurva bolí!" Už jsem se nesnažil krotit svůj jazyk. Ani to nešlo.
„Má to bolet, idiote."
„Sadisto," plivl jsem na něj pološeptem a vší silou vyrazil čelem vzůru. Důkazem čistého zásahu mi bylo jeho bolestné zaúpění a okamžité uvolnění mých intimních partií, protože si teď držel svůj nos. Já se rychle dostal zpod jeho těla a abych nějak završil náš boj, shodil jsem ho z postele. Až to zadunělo.

Chvíli to trvalo, než se opět postavil na nohy. Stále si jednou rukou držel svůj bolavý, krvavý nos, tou druhou zas pro změnu záda. Nic neřekl. Pouze se na mě nenávistě podíval a zmizel ve dveřích, které nezapomněl pořádně zabouchnout.

Vyhrál jsem, ale pranic mě to netěšilo. Nechtěl jsem mu ublížit. Nechtěl jsem se s ním dát opět do křížku.

Navíc jsem vyhrál jen bitvu. A jediná možnost, jak doufat, že mám ve válce alespoň minimální šanci na vítězství, bylo se modlit, aby o tom Jimin neřekl svým rodičům.

-
A/N
Trochu hroty. Ale snad to nebude tak strašné, jak to vypadá...
Máte nějakého nepřítele?🔪