Quarantine drama [CZ]

den druhý

„Hele, přišly první úkoly," prohlásil Jimin ráno u snídaně. Včera jsem prospal celý den a jsem opravdu Jiminovi zavázaný, že mě až do rána nevzbudil. Teď jsem totiž alespoň z části dohnal svůj spánkový deficit. Karanténa zatím není tak špatná... cože? Úkoly?

„Jo?" podivil jsem se a nespokojeně zamlaskal.
„Jup..." potvrdil mi černovlásek sedící vedle mě - na písmeno "p" dál obzvlášť velký důraz - a ukázal mi na mobilu nový rozvrh pro naši třídu. Když jsem se podíval, co nás dneska čeká, myslel jsem, že mě klepne pepka.
„Přírodní vědy?" opět jsem se zeptal, snad jako bych doufal, že mě Jimin ujistí i o tom.
„No... jo..." opět mi potvrdil, že nejsem úplně slepý, a sám se zoufale uchechtl. Nebylo to však proto, že by to on neuměl. Stejně jako já se obával, co bude se mnou. Věděl, že přírodní vědy - tak jinak biologie, chemie, matematika a fyzika - jsou hned po jeho kočce moji úhlavní nepřátelé. Byl jsem v nich nejhorší ze třídy. Takže to neznamenalo utrpení jen pro mě, ale i pro něj.

„Co se tak kysele tváříte?" vrhla na nás zvědavý pohled paní Park.
„Ono... Taehyungovi tyhle předměty zrovna moc nejdou," přiznal Jimin za mě tuše, že příští věta jeho matky mu zničí celý den.

„Tak snad s tím Taehyungovi pomůžeš, ne?" „Jistě," polkl Jimin a dal si s pusy další sousto kukuřičné placky. Jako bych to neříkal.

Když jsme dojedli, odebrali jsme se do jeho pokoje.
„Myslím, že si musíme vysvětlit pár věcí," vyzval mě Jimin, jakmile za námi zavřel dveře.
„No?" překvapeně jsem se posadil na židli.

„Zaprvé," posadil se naproti mě a založil si ruce na hrudi, „nejsem tvůj učitel. Mám spoustu věcí na práci i bez tebe. Takže se mě na pomoc ptej jenom když fakt nebudeš tušit." Přikývl jsem. „Za druhé, nebuď hnusnej na mou kočku, jinak ti to dá sežrat a odejdeš mnohem hůř než s jedním škrábancem."
„A za třetí?" zeptal jsem se plný očekávání.
„Co za třetí? Za třetí nic. Jen tyhle dva body," odbyl mě spolužák a ze šuplete pod stolem si vyndal notebook. „Veškerý čistý sešity jsou ve třetím šuplíku," ukázal směrem ke stolu, když si sedl na postel.
„Díky," hlesnul jsem jen a otočil se ke stolu. Na parapetu zase poléhávala Miwi. Neupřímně jsem se na ni usmál a posléze se začal věnovat učení. Myšlenky se mi ale i přes mou veškerou snahu se soustředit na látku začaly utíkat k mému příteli - Joonovi.

Po třech hodinách čistého mordu jsem to vzdal. Biologii jsem sice zvládl, ale ostatní předměty zůstaly nedotčeny. Rozhodl jsem se jít na vzduch.
„Jdu ven," oznámil jsem Jiminovi, který celou dobu dělal něco na notebooku. Asi ty ostatní předměty.
„To neříkej mně ale mým rodičům," řekl mi na to bez sebemenšího zájmu.
Sešel jsem tedy do obýváku, kde Parkovi podřimovali. S kázáním o roušce a přibližování se k lidem mě paní Park nakonec doprovodila do předsíně a vypustila z domu.

Byl jsem rád, že jsem na vzduchu. Ulice byly liduprázdné, nikde nejezdila žádná auta. Byla to hezká změna od každodenního ruchu. Věděl jsem ale, že takový klid nebude trvat dlouho. Prvních pár dní vždycky lidé využijí k odpočinku, potom jim ale dřívější režim začne chybět a budou se snažit si ho co nejvíce připodobnit.
Procházel jsem se několik desítek minut, dokud jsem nedošel k řece. Nebydlel jsem zrovna v obrovském městě, přesto se ale každý den v roce dalo zajít někam jinam.

Jednou jsme s mamkou udělali takový pokus. Každý den, když mi skončila škola a jí práce, jsme si vzali batůžky a až do večera prozkoumávali nová místa našeho bydliště a okolí. Vydrželo nám to něco málo přes rok do doby, než jsem začal chodit na florbalové tréninky a tím pádem jsem přišel o volná odpoledne. Tato vzpomínka mě uvrhla do stesku. Stýskalo se mi po ní. A také jsem se o ní moc bál. Přemýšlel jsem, kde se mohla nakazit. V hromadné dopravě? V práci? V obchodě? Nevěděl jsem.

Bezděčně jsem vzal do ruky telefon a vytočil první číslo, které na mě v kontaktech vyskočilo. Ani nevím proč.
„Ahoj, yeobo," ozvalo se v mobilu milým hlasem.
„Ahoj, Joone," pozdravil jsem svou druhou polovičku, ovšem ne úplně nejveseleji.
„Co se děje?" optal se mě starostlivým hlasem.
„Nechtěl by ses se mnou setkat?"
„Kdy?"
„Teď,"
„Chtěl. Kam mám přijet?" Jeho odpověď ve mně vyvolala chvilkové nadšení.
„Víš, jak j ve čtvrti Yeosol ten velký most?" zeptal jsem se ho a svůj pohled přesměroval na onen most, který byl pár kroků ode mě.
„No?"
„Tak čekám u něj."
„Dobře, za pár minut jsem tam." Poznal jsem, že se do mobilu usmál a pak zavěsil. S úsměvem na tváři jsem se vydal k mostu a čekal, než se tu zjeví má láska.

Trvalo to opravdu jen pár minut, když na silnici u krajnice kousek od mostu zastavila tmavá motorka a sesedl z ní vysoký muž. Radostně jsem se rozešel ke svému příteli, který si právě sundal helmu a prudkým pohybem hlavy rozcuchal své odbarvené vlasy. Avšak gestem natažené paže mě zastavil v pohybu. Divil jsem se, co je, ale vzápětí jsem pochopil a cítil jsem, jak mi zrůžověly tváře. On si z kapsy vyndal roušku a důkladně si ji nasadil! Jeho zodpovědnost a ohleduplnost mě nadchla.
„Rád tě vidím, yeobo," usmály se na mě jeho oči, když jsem k němu došel, ale já ho místo pozdravu k sobě přitáhl a krátce ho políbil. Přes roušku, samozřejmě.
„Taky tě rád vidím," řek jsem nakonec a široce se na něj usmál. Nevím, jestli to poznal. Úplně mi svým příjezdem zlepšil náladu o sto dvacet procent.
„Tak co, kam půjdem?" zeptal se mě se zájmem a já pokrčil rameny. „Třeba přes most a pak podél řeky?" navrhl jsem po chvilce, načež on přikývl. Bok po boku jsme tedy vyšli na velmi romantickou procházku.

Jsem rád, že chodím zrovna s Joonem. Je milý, pozorný, hodný, hezký, zodpovědný, geniální, alergický na pyl a kočky... přímo muž k pohledání. Trochu mě však děsila budoucnost. Joon měl totiž jednu neřest - nerad dlouho zůstával tajemstvím.

-
A/N
Měli jste někdy tajemství, které jste nikdy nikomu neřekli, ale pak se ho nedopatřením dozvěděl jeden člověk a najednou to věděli všichni?
Mějte se hezky a buďte zdraví!🍉