Quarantine drama [CZ]

den jedenáctý

Celou tu dobu, kterou jsem zatím strávil u Parků, jsem si ještě ani jednou nedal ranní osvěžující sprchu. Proto jsem ráno po probuzení usoudil, že dnešní dopoledne je na to jako dělané.

Vyšel jsem z podkroví – potichu, abych nevzbudil Jimina, který se konečně už uráčit spát se mnou v jedné místnosti –, sešel jsem po schodech do přízemí, kde už manželé Parkovi, jako správná ranní ptáčata, poletovali po spojeném obývacím pokoji s jídelnou a kuchyní nevěnujíce mi ani jeden pohled.
Tak jsem nikým nerušen a spokojen se svým nápadem poklidně vlezl do vany a pustil na sebe příjemně vlažnou vodu. Nejsem žádný pořádný otužilec, který si každý den chodí zaplavat do desetistupňového bazénu, na druhou stranu nejsem ani žádná zimomřivka, která má ve dvaceti stupních na sobě bundu a ještě tvrdí, že jí je zima.

Ano, udělal jsem dobře. Tekoucí voda mi jemně hladila nahou pokožku, stékala mi po vlasech do obličeje, po končetinách do odtokového kanálku. Přemýšlel jsem, zda-li mám toto krásné pojmout i jako tělesnou očistu, nebo se prostě jen nechat hýčkat vodou s pomyšlením, jaký jsem šťastný tvor, že jsem se narodil na jižní straně hranice. Nakonec jsem se rozhodl pro druhou možnost. Umýt jako umýt se můžu večer.

S potěšením jsem ve vaně zůstal několik blažených minut, než jsem se rozhodl vylézt ven. Sice nejsem z cukru, ale i tak bych mé pomalé rozmáčení se utnul u varhánkovitých prstů. Vzal jsem si svůj půjčený ručník, který mi zde byl přidělen, a začal si jim nejdříve sušit vlasy.

„Hele!“ rozrazily se najednou dveře a já se jen tak tak stihl zahalit. Ah, měl jsem se zamknout.
„Neumíš klepat?" vyjel jsem na modrovlasého kluka stojícího mezi dveřmi, který mi pravděpodobně chce něco říct.
„Ježiš, pohoda, vždyť jsme kluci," mávl nad mým „vyšilováním" a gestem mi naznačil, že se toho přeci tolik nestalo. Možná mu přijde normální, aby kluk viděl nahého kluka, ale mně to bylo značně nepříjemné.

„Každopádně," pokračoval, když viděl, že jsem se zklidnil a s ručníkem kolem pasu ho poslouchám, „volala tvoje máma."
„Kdy? Co říkala?" vyhrkl jsem skoro mu skočiv do řeči.
„V klidu. Volala před chvílí s mojí mámou. Prej se nějaká tvoje teta uvolila a vezme si tě k sobě, dokud se tvoje máma neuzdraví," povídal a já už tušil, co to znamená. Mám jednu jedinou tetu. tetu Nayong. Je jí přes třicet a jako jediná z tátovy strany s námi zůstala v kontaktu. Byl jsem u ní jen párkrát a spíš, když jsem byl menší. Vím, že bydlí v bytě, ale nic moc dalšího si ohledně jejího bydlení nepamatuji. Jen malého hnědého mopsíka, který mi často lízal obličej.

„A kdy k ní půjdu?" optal jsem se nakonec, když jsem si všiml, že ztichl.
„To nevím, to mi máma neřekla," pokrčil rameny lhostejně, ovšem vzápětí se mu rozzářila očka. „Zahrajem?"

„Promiň, ale ne. Musím se jít dohodnout s tvojí mámou, jak to vidí. A... taky bych se chtěl převlíct, tak jestli dovolíš..." vyprovodil jsem očividně zklamaného Jihyuna z koupelny a zamkl se v ní sám. Rychlostí blesku jsem se dosušil, oblékl a během několika minut vyrazil z koupelny hledat paní Park. Chtěl jsem vědět, co dalšího si s ní mamka za mými zády domluvila. Ne, že by mi to vadilo, tetu Nayong mám rád, přesto jsem si nebyl jist, jestli mě ta náhlá změna těší.

Paní Park jsem nehledal dlouho. Byla v kuchyni.
„Ah! Dobré ráno, Taehyungu.“
„Dobré," uklonil jsem se jí, „prej jste mluvila s mou mamkou."
„Oh ano, mluvila. Prý jsi jí nebral telefon, tak zavolala mně, aby se se mnou domluvila na dalším postupu a tobě to potom přetlumočila. Doufám, že to Jihyun udělal za mě," zasmála se paní Park a otřela si mokré ruce do utěrky pověšené na věšáčku vedle dřezu.

„Udělal," přitakal jsem, „jen mi neřekl, kdy k tetě půjdu. A taky mě zajímalo, jak se mamka má," jemně jsem sklonil hlavu s očima sjel na špičky nohou schované v šedých ponožkách.

„Tvá matka říkala, že za tři dny. Co se týče tvých věcí, ty ti sbalí sama a teta si přijede pro kufr. Potom přijede i pro tebe přímo sem. Na časovém údaji se prý ještě dohodneme," usmála se na mě, „jinak je jí prej líp, už má snížené teploty a tolik nekašle. Jo a mám ti vzkázat, že pokud bys jí chtěl volat, tak až odpoledne, v dobu, cituju, snad už bude schopná vylézt z postele, aniž by to s ní po pár krocích prasklo na židli," obeznámila mě s nastalou situací paní Park, „a neboj, určitě na tom bude lepší a máma se ti brzy uzdraví," snažila se mě povzbudit, když si zřejmě všimla mého skleslého pohledu a neforemného postoje.

„Tady je to taky dobrý," usmál jsem se nazpět.
„Ale tam nebude žádnej Jihyun s Xboxem -mlč, vím, že tě s tím otravuje," napomula mě, když jsem chtěl protestovat, „a taky žádnej Jimin... což mi připomíná," luskla dvěma prsty,„běž mu, prosím, říct, ať se přijde nasnídat. Za chvíli bude poledne," poprosila mě závěrem a já se poslušně vydal zpět do podkrovního pokoje.

Ale jen co jsem do něj vešel, černovlásek mě počastoval ne úplně nejkrásnějším přivítáním.
„Ty vole, kde jseš? Mobil ti tu zvoní jako pominutej a ty ani nemůžeš přijít a vypnout si ho," vyrazil na mě ještě poněkud rozespale ležící na matraci vedle postele.

„Promiň, byl jsem v koupelně, tak jsem ho neslyšel.“
„Hmm... super..." odfrkl si a otočil se ke mně zády.
„Ale neboj, za tři dny mě tu už neuvidíš."
Tím jsem si získal jeho pozornost.
„Cože?" otočil se na mě, oči mu jen jiskřily.
„Slyšel jsi, za tři dny budu v tahu," povzdechl jsem si. Ani nevím proč, ale v tu chvíli mi to připadalo smutné. A o to smutnější, když měl z toho Jimin očividně radost.
„Jinak máma tě volá na snídani," dodal jsem ještě a raději, než abych se díval na jeho rozzařující se obličej, jsem si vzal mobil a odešel z pokoje.

Asi se někde zašiju a budu hrát kachničky, dokud nebudu moct zavolat mamce. Chci vědět, co to má znamenat.

-
A/N
Už se těším na léto. Jedete někam?🌊