Quarantine drama [CZ]

žirafka

„Posaď se na vanu, prosím," vyzvala mě paní Park mile a i přes to, že to byla prosba, v podstatě mě na okraj vany posadila sama. Pustila mi předloktí a já se ještě poněkud mimo sebe díval na to, jak otevírá typickou bílou skřínku nad zrcadlem, vyndavá z ní plátěnou, fialovou taštičku a pokládá ji do umyvadla.
„Ukaž se, jak jsi dobitej," povzdechla si a prohlédla mi tvář. Za bradu mi otáčela hlavu na všechny strany, nezapomněla mi prohlédnout i pěstní klouby.
„Není to tak hrozný," usmála se nakonec, pustila mé ruce a bradu a začala něco hledat v oné taštičce.

„Na to, že máš angínu, si docela zahráváš se zdravím," podotkla, jakmile vytáhla, předpokládám, dezinfekci a odličovací tampóny, a předklonila se tak, aby mi viděla do tváře.
„Kde je Jimin?" vypravil jsem ze sebe místo nějaké reakce a nechal ji, aby mi dezinfikovala rány na obličeji.
„Kiwoon s ním má rozhovor," opět si povzdechla, tentokrát však o něco smutněji než před chvílí, „snad to oba přežijou ve zdraví." Toto mě překvapilo.
„Ve zdraví?" s otazníky v očích jsem k ní vzhlédl.
„Kiwoon nesnáší, když se někdo chová k návštěvě neuctivě. A teď... když jste se s Jiminem poprali..." Tato poznámka mě donutil se zastydět. Sklopil jsem zrak k dlaždicím. Nechtěl jsem, aby měl kvůli mně Jimin problémy s rodiči. To opravdu ne.

„Hele," paní Park mě přestala ošetřovat a zvědla mi hlavu, abych se na ní podíval, „není to tvá vina."
„Ale je. To já začal rvačku," přiznal jsem mírně zahanbeně, ovšem neodvážil se uhnout očnímu kontaktu s paní Park. Má naprosto stejné oči jako její prvorozený syn. Ah, opět Harry Potter?
„To je jedno, i když to bylo dost lehkomyslný. Jimin se měl ovládat. Návštěva se nebije. A ví, že jeho otec je zrovna na tohle neuvěřitelně háklivý. Proto si teď nese následky svého neuváženého chování," dopověděla a vzápětí mi začala ošetřovat sedřenou kůži na pěstních kloubech.

„Cítím se kvůli tomu špatně," přiznal jsem, načež žena si opět povzdechla.
„Kvůli Jiminovi," dodal jsem vzápětí.
„Měli jste oba přemýšlet, nejste už malé děti," pověděla jen a otočila se ode mě pryč. Něco hledala ve fialové taštičce. Zřejmě náplasti?

„Chceš dospělácký náplasti, nebo ty se zvířátky?" ukázala mi příslušné náplasti a jemně se na mě usmála.
„Umm... asi ty dospělácké?" nervózně jsem si vybral nudnější verzi oné leukoplasti, načež se paní Park upřímně rozesmála.
„Jen si z tebe utahuju," objasnila mi a schovala ty přebytečné zpět do taštičky. přesto jí však jedna spadla na zem. Nevšimla si jí.

„Tak mi nastav ty bolístky," vyzvala mě a dávajíc na náplast jakousi mastičku mi je nalepovala přes rány. Na lícní kost, na nos, nad obočí, pouze roztržený ret a pěstní klouby mi nechala dýchat.

„Jimina ošetříte taky?" optal jsem se jí, když mi nalepila poslední náplast.
„Samozřejmě, vždyť je to můj syn," ujistila mě a poodstoupila ode mě. Ulevilo se mi.

„Tak... já půjdu vyhodit tyhle odpadky, " ukázala mi hrst obalů a zbytků od náplastí, „a ty běž spát," nakázala mi odcházejíc z koupelny. Já se zvedl z vany a opravdu se měl k odchodu, ovšem ještě předtím jsem se shýbl k náplasti na zemi a sebral ji. Přeci ji tu nenechám jen tak ležet.

Přišel jsem do tmavého podkrovního pokoje a rozsvítil hlavní světlo. Nechtělo se mi být v tmě a věděl jsem, že hned tak neusnu. Na to jsem byl příliš rozrušený.
Lehl jsem si do Jiminovy postele a bezduše sledoval strop pokoje. Nevím už přesně, nad čím jsem přemýšlel. Bylo toho mnoho a můj mozek přeskakoval z myšlenky na myšlenku tak náhodně, že program pro generování náhodných slov by byl proti němu laik.

Až nakonec jsem z toho jakéhosi transu procitl díky jemnému bouchnutí dveří. Zvědavě jsem se zezadu na loktech nadzvedl a pohled upřel na černovláska několik kroků ode mně. V ruce žmoulal mé brýle s ulomenou nožičkou a vypadlým sklíčkem a můj telefon.
„Promiň," vyšlo z něj chraplavě, hlavu měl sklopenou k podlaze, snad abych mu neviděl do obličeje. Bylo vidět, že byl k omluvě donucen. A zřejmě ne úplně mírumilovnou cestou.

„To ty promiň," omluvil jsem se také, načež Jimin jen jemně a mlčky pokýval hlavou. Mé věci mi odložil na noční stolek vedle postele, ale sám si šel sednout ke stolu a k mému nepochopení úměrnému každému normálnímu člověku si vzal z haldy učení učebnici korejského pravopisu a začal se v půl třetí ráno učit.

„Proč... proč se teď učíš?" odvážil jsem se ho zeptat. Zmatení v mém hlase bylo patrné.
„Nech mě bejt," odeskl mi, jak bylo jeho zvykem, tentokrát však o něco jemněji než kdy předtím. Bylo to skoro jako prosba. Prosba člověka, který se chce za každou cenu soustředit na něco jiného, než na to, co se mu právě honí hlavou.

Chtěl jsem ho nechat být, jak mě svým způsobem požádal, ale i přes mou krátkozrakost jsem si všiml, že nemá zalepenou ránu na nose. Paní Park zřejmě došly náplasti. Popravdě se ani nedivím, neukazovala mi jich zrovna přehršel. A ani těch zvířátkových neměla příliš.
Bezděčně jsem se tedy zvedl z postele a došel ke stolu, kde se Jimin úpěnlivě snažil soustředit na text. Přisunul jsem si nedalekou stoličku a posadil se vedle něj.

„Mohl... mohl bys mě, prosím, nechat bejt?" opět promluvil, teď ale o něco zoufaleji než předtím.
„Chci ti jen ošetřit nos."
„Nepotřebuju ho ošetřovat. Mám ho už ošetřenej dost," snažil se mě odbýt a stále se díval do učebnice. Nepředpokládám, že by si v ní četl, spíš se na mě nechtěl dívat. Nebo nechtěl, abych se já díval na něho.

„Chci ti na něj dát náplast."
„Nepotřebuju náplast."
„Ani náplast se žirafkou?"
„Ne," odmítal.
Přisedl jsem si k němu blíž a otočil si k sobě točící židli, na které seděl. Nebránil se, asi už na to neměl sílu.
„Prosím," naléhal jsem, „jenom náplast."

Povzdechl si, což jsem pochopil jako znamení souhlasu. Přisunul jsem si jeho židli i s ním blíž k sobě a postavil se, abych na něj lépe dosáhl. Vzal jsem jeho dobitý obličej do dlaní a jemně si ho natočil tak, aby byl přímo naproti tomu mému. Nedíval se na mě, ale i přes to bylo patrné, že má zarudlé oči.
Vyndal jsem náplast z obalu, osvobodil ji od krycích papírků a co nejopatrněji ji položil na Jiminův placatý nos. Krásná žirafka se na něm teď vyjímala v celé své kráse.

„Náplast na nose - hotovo, " obeznámil jsem ho s mým počinem a aniž bych si to nějak více uvědomoval, palcem ho pohladil po ne příliš poškozené tváři.
Vzhlédl ke mně. Jeho zarudlé oči se na mě zoufale dívaly, svými rty ke mně nepropustil jedinou hlásku. Vypadal hrozně zničeně. Ale ne jen fyzicky, i psychicky.

„Jsi v pořádku, Jimine?" zeptal jsem se na tu nejstupidnější otázku, jakou jsem mohl vymyslet, ovšem k mému překvapení i to málo, co bylo v této otázce obsaženo, stačilo k velké věci.
Jiminovy se nahrnuly slzy do očí, brada se mu zkrabatila, koutky úst mu spadly dolů a v pomalém rudnutí záporně zavrtěl hlavou. A pak udělal nevídanou věc, kterou bych od něj snad nikdy nečekal.

Objal mě.

-
A/N
♥️♥️♥️