Zpátky

5.

Ráno jsme měli budíček už na šestou. Tak to byl snad nejhorší nápad stávat tak brzo,ale musím si zvykat.

Ani Verča nevypadala nějak nabitá energií,ale aspoň že teď mám do pátka volno. Ještě před snídaní jsme si zabalili naše věci a uklidili pokoj. Tohle vždy byla ta nejhorší věc na cestování.

Na snídani vypadali úplně všichni až na trenéry jako přejetí kombajnem. No jo, uprostřed letní přípravy dva závodní víkendy dají zabrat to znám,a to teď máme teprve první. V půl jedenácté jsme odletěli z Minsku směr Praha,takže první biatlonový výlet přežit.

Nejtěžší věc a rozhodnutí v životě jsem zvládla. Měla jsem ze sebe radost. Na Pražském letišti jsem se se všemi rozloučila,ale ne na dlouho. V pátek začíná mistrovství republiky v Letohradu. Ještě než jsem opustila tým jsem si trošku ještě pokecala s Verčou,no trošku, půl hodiny v kavárně zase na dortíčku a kafíčku a potom hurá domů.

„Týno." Objal mě hned taťka co jsem vyšla z budovy.

„Ahoj." pozdravila jsem ho a dělala že nic. Ale stejně mě rozpovídal a já mu řekla vše co se tam dělo. Poznala jsem na něm jak je rád že jsem já ráda.
Doma mamka udělala svíčkouvou,jakoby se snad slavilo něco důležitého.

Musím však uznat,že to je z části pravda. Překonala jsem se a udělala velký životní krok.
.
.
V pátek brzo ráno jsme s mamkou a Leou odjeli do Letohradu. Taťka musel na trénink,ale mě to nějak nevadilo, stejně nebudu mít čas na to tam s nima chodit. Hnedka po příjezdu jsem popadla tašky a šla k tomu penziónu co je v areálu.

„Týnoo!" Uslyšela jsem povědomý hlas a najednou mě měla v objetí Verča.

„Čauky Veru." objetí jsem jí oplatila a všimla si tam už pár našich závodníků.

„Pojď,máme společný pokoj" Vychrlila ze sebe Verča a táhla mě už dovnitř budovy. Byli tam zase tři postele,ale ta třetí byla zase volná.

„Tady moc práce ohledně rehabilitací mít nebudeme,spíše se budeme starat o závodníky při závodě." řekla Verča a já ji naprosto chápala. Když je 30° a je závod,to člověk málem vždycky umře.

„Jo to je v pohodě,moc dobře to znám jaký to je jezdit ve vedru."
Zasmála jsem se a Verča taky.
První trénink byl až od dvou, takže času bylo dost na to se vyspat. Ale tak trošku jsme znovu s Ver zaspali, naštěstí ten penzión je uprostřed areálu,takže jsme to na pohodu stihli,ale myslím že trenéři by to stejně nějak neřešili.

Celý trénink jsme byli na střelnici a jenom dobíhali pro pití, když někomu došlo. Přeci jenom my jsme reprezentace tam se o nás musí starat oni,smála se Verča po tréninku, protože jsme skoro nic nemuseli dělat. Tady už byli i ostatní junioři a především taky náš A tým,takže i když Verča říkala že k nám moc lidí chodit nebude,přišlo.

Mezi těmi co jsem ještě nepoznala se semnou všichni bavili a byla jsem ráda že mě takto vzali mezi sebe. Na večeři jsme si mohli přijít kdykoliv a tak jsme času měli dost a nikam jsme se svojí prací nespěchali.

Večer jsme s Verčou relaxovali a já si vzpomněla na to jak mi pořád vyprávěla něco ze svého života.

„Veru?" Šeptla jsem.

„Copak je?" usmála se na mě a odtrhla zrak od mobilu.

„Víš,já jen chci aby jsi taky o mě něco věděla a nebála se mě na něco zeptat a tak se klidně teď ptej,klidně i ohledně tý nehody." Naznala jsem,tak trochu jsem chtěla aby se mě na něco zeptala a já se taky mohla vypovídat.

„Jak jsi se dostala k běžkám,a nebo jaký sport tě baví?" Zeptala se a z postele si sedla na před mojí postel na zem.

„K běžkám mě vždycky vedli rodiče,viděli u toho mou budoucnost,ale upřímně já svůj život viděla v sedle kola,ale prostě to rodiče nechtěli a já zůstala u běžek." No jakmile jsem načala svoje vzpomínky na dětství,začala jsem jí vyprávět snad všechny blbosti co jsem zažila.

Občas se do toho vložila a obě jsme se u toho hrozně nasmáli. Teď nevidím budoucnost ani v běžkách a ani u kol,ale u biatlonu. Sice né jako závodník,ale chci patřit do této rodiny a nikam jinam.
.
V sobotu jsme museli vstávat zase brzo,abychom stihli připravit vše na závod. Včera možná byl volnější den,ale o dnešku to doopravdy neplatilo.

Závody se jeli hned od půl desáté, ale byla tam jediná výhoda toho,že my se měli starat jen o naše reprezentanty a jenom v případě zkolabování,pádu nebo tak jsme měli zasahovat. Nachystali jsme si kýble a flašky se studenou vodou a ještě obskakovali závodníky aby měli všechno a kontrolovali výbavu.
Byla to fakt honička,ale když vystavovali junioři a dospělí bylo to snad ještě tisíckrát horší.

Chudák Terka Voborníková zkolabovala a Verča si jí vzala na starost a já měla hlídat ostatní. Musela jsem je polévat chudáky tou studenou vodou,jinak jsem jim pomoct nemohla,i když bych strašně ráda. Nakonec jsme dopolední program nějak zvládli, a to nás čekal ještě večerní supersprint,ale to už bude chladněji a bude to snad lepší.

S Verčou jsme šli na oběd a pak sebou hned plácli o postel. V tomhle vedru jsem závodníkům vůbec nic nezáviděla. Když jsme usnuli vzbudila mě nějaká zpráva na mobilu.

Byla od mamky,prý zítra přijedou do Letohradu se podívat. No to je skvělý,takže já nevím kde mě hlava stojí a ještě mě sem přijedou rodiče. Jako né že by mě to vadilo,ale přeci jenom já bych chtěla na svoji práci klid a nepotřebuji aby mě zase táta napomínal co mám dělat,protože to on dělá často.

V šest jsme s Verčou šli na večeři a potom hnedka jsme začali chystat věci na závod. Tenhle závod se mi hodně líbil, když to prostě bylo večer mělo to docela i své kouzlo a hlavně to nikdo nebral úplně závodně.

A nemuseli jsme nikoho zachraňovat,což pro mě a Verču byla akorát dobře. V jedenáct jsme se konečně vrátili úplně hotové na pokoj a hned usnuli. Ani jsme se nehodlali osprchovat a jen se převlékli do pyžama a šli spát.
.
Neděle je poslední den na republikovém mistrovství tady v Letohradu. Dneska se jeli jen stíhačky,což je docela rychlí závod. S Verčou jsme vstali už okolo půl sedmé.

Obě jsme se osprchovali a potom hned šli na snídani. No a potom následovala stejná honička jako včera. Přichystat před penziónem koberce,do kýblů a flašek vodu. Aspoň že biatlon je zimní sport a tohle v zimě dělat nebudu, protože tohle vše chystat pro závodníky sama tak se zblázním.
Jakmile se odstartovalo a já se šla podívat na trať,všimla jsem si rodičů a ségry. Radši jsem se otočila a šla nazpátek,oni by mě nemuseli dneska pustit a ještě těch keců okolo,to fakt ne.

Ani nevidím úplný důvod se s nima vidět,ano jsou to mojí rodiče to jo,ale prostě se mi s nima nechce bavit,i když jsem jim hodně vděčná za to že mě sem dokopali.

„Týno." uslyšela jsem a věděla že se tomu už nevyhnu.

„Ahoj" usmála jsem se možná až přehnaně mile na rodiče a Leu.

„Tak copak jak se tady máš?" A už ta jejich výpověď začíná.

„Jo dobrý,je to tady moc super, akorát je toho tady teď moc a já se sem šla podívat jen na... To jestli tady není Verča." vymyslela jsem první kravinu co mě napadla abych se s nima nemusela bavit.

Je to ode mne asi hnusné se takto chovat k rodičům,ale já prostě nechci aby mě zase kecali do života, protože jen kdybych je vzala třeba k penzionu měli by připomínek a keců že bychom tady byli až do Vánoc.

„Jo aha,tak to běž." Skočil mi na to táta a já sprintovala zpátky. Dneska nám tam zase pár holek  zkolabovalo,ale bylo to o něco lepší než včera. Fakt to jsou chudáčci v takovémto teple závodit. Okolo třetí bylo vyhlášení výsledků a pak to skončilo.

I když já tady ještě zůstávám s juniory. Ano zůstávám tady jen s kluky juniory. Budu tady poprvé sama bez Verči,která jede pryč s dospělými,ale to snad zvládnu.
Večer jsme se s Verčou rozloučili a já tady zůstala na pospas těm mladým bláznům.