Zpátky

20.

Sobota byla předposlední závodní den tady. Na nohách jsme byli zase od sedmi. Prostě už naprostá normálka. Dneska jen co jsme vstali mi Vinky říkala že se cítí dobře. Ta se snad už na závod ani jinak necítí, i když před štafetama mi nic neříkala,ale to sama potom hodnotila svůj běžecký výkon jako slabší.

Takže možná na tom něco bude,no musíme se nechat překvapit. Už u snídaně jsme si dělali srandu z Kuby s tím že jede s 50 jako včera Ondra a bude mít stříbro. Pro Kubu tohle byl poslední juniorský šampionát a tak chtěl už konečně získat medaili,ale byl na něj kvůli tomu docela velký tlak, když jezdí v tom svěťáku. Ještě před tím než jsme měli odjet mě Vinky zaskočila jednou otázkou.

„Hele Týno nechtěla by sis promluvit s Bionazem?" Zeptala se když jsem se oblékala.

„Proč?" Nechápala jsem. Nějak mi to nevadilo s ním týden nemluvit a stačilo mi vědět to že žije.

„Myslím že by to bylo jakoby dobře a urovnali si svůj vztah." upřímně se na mě usmála. Měla pravdu,měli bychom si to mezi sebou aspoň urovnat.

„možná to zkusím,zeptám se ho jestli by si semnou třeba nepromluvil." zamumlala jsem, vzala si bundu a šla k autu a odjeli jsme s kluky na stadion.

Hodně jsem přemýšlela jestli má cenu si z Didierem promluvit, ale jen co jsem ho viděla jak je skleslý tak jsem se rozhodla že by to měl být dobrý nápad. Stejně bychom si později promluvit asi museli a hlavně jeho vina to není,ale je moje. Ale bála jsem se ho na to zeptat z očí do očí a tak jsem se rozhodla mu napsat zprávu.

„Ahoj,moc se omlouvám jestli nějak ruším,ale já jen jestli by jsme se nemohli dneska vidět?"

Poslala jsem to,i když to moc logiku nemělo. Věděla jsem že mi teďka sotva může odepsat a bylo by nejlepší, kdyby mi odepsal až se vrátí na hotel aby jsme se neviděli. Potom už jsem se starala jen o naše kluky. Tohle bylo snad největší klišé co jsem kdy zažila. Kuba dojel 2. a doopravdy s tím číslem co měl včera Ondra.

Museli jsme se tomu hrozně s ostatními kluky smát. Třetí stříbro na tomhle mistrovství to se bere všemi deseti a Kuba si splnil svůj cíl mít medaili z juniorského šampionátu. Tohle v týmu vyvolalo obrovskou radost. Nějak jsem při těch všech ovacích zapoměla na Didiera a vzpomněla jsem si na něj až když přijeli holky a já se koukla na telefon jestli se něco nestalo.

„rád se s tebou uvidím,tak kdy a kde?"

No to mám zase já vymýšlet místo? Ale i tak jsem byla moc ráda za to že mi odepsal,bála jsem se aby se semnou nepřestal bavit úplně.

„tak třeba v osm na tom velkém parkovišti?"

To parkoviště bylo asi nějakých pět set metrů od našeho hotelu a já chtěla aby to on měl kousek. Odepsal mi jen ano a já z toho měla radost.

„Ty jsi to udělala?" Zeptala se Vinky, když viděla můj obrovský úsměv.

„Jo a v osm máme sraz." Vyvískla jsem.

„No vidíš,nic není ztraceno." poplácala mě po rameni a šla se chystat. Dneska jsme byli taková dvě sluníčka,ona se smála protože se zase těšila na závod a já kvůli Bionazovi. A dneska Vinky zase dojela na tom rozšířeném pódiu. Dojela 6.

Měla zase obrovskou radost,protože kdyby jí tohle někdo řekl před týdnem že bude takhle dobře jezdit,myslím že by tomu nevěřila. Ostatní holky dojeli mezi 30. a 40. místem,ale i tak byla v týmu zase skvělá nálada.

Okolo páté jsme se vrátili na hotel a já se vrhla do práce. Musela jsem to stihnout do večeře,protože pak už jsem neměla čas. Jen co jsme přišli z večeře,bylo už půl osmé. Nějakou extra úpravu jsem nestíhala, hodila jsem na sebe jen repre podvlíkačky a ten sametový kabát a na hlavu si dala čelenku a šla jsem. Ještě než jsem odešla tak mi Vinky popřála hodně štěstí.