Zpátky

27.

Takhle by jsme se tam zase muchlali klidně až do rána,ale najednou blik a to umělé osvětlení se zhaslo. Oba docela dost vysmátí jsme se od sebe odtáhli a snažili se rozmotat.

To bylo teda něco abychom něco nezlomili,ale nakonec se nám to povedlo. Didier vytáhl telefon a začal nám svítit na cestu.

„Já jsem tak ráda že jsem tě poznala." opřela jsem se mu o rameno, když jsme šli zpátky.

„Já taky,bez tebe bych určitě nebyl už v IBU cupu." Tak to si zrovna nemyslím. Beze mě už mohl být i ve svěťáku.

„Byl,spíš já tě tady zatěžuju svými starostmi." zamumlala jsem.

„Ne,kvůli tobě mám jiný pohled na svět,změnila si mi život." ujišťoval mě. No ty vím že jsem mu změnila život,ale nemyslím si že zrovna k dobrému. To spíš on mi začal že života dělat pohádku, sice teda ne jakou bych zcela chtěla,ale když si to tak vezmu tak takhle je určitě lepší.

„Ty mě taky,bez tebe bych byla stále ten poseroutka co se krčí sám v koutě."

„Oba jsme se navzájem prostě potřebovali." Vydechl obláček do vzduchu. Měl v tom pravdu. Kdyby mě teď opustil,asi bych se zbláznila.

„Přesně." odsouhlasila jsem to. Lyže a výbavu jsme dali zpátky do auta a jeli zpátky na hotel. Až teď jsem pochopila jak šťastný člověk může být.

„Ty běžky,hůlky a boty si nech. Je to dárek k tvým narozeninám." Vyjekl a já si uvědomila že pro něj nic nemám.

„Ale já jsem ti nic nekoupila, promiň." byla jsem z toho smutná a nějak na naše narozeniny zapomněla.

„To mi vůbec nevadí,pro mě byl největší dárek tě vidět jak jsi šťastná,nic víc nepotřebuji." Zamkl auto a šli jsme.

Na chodbě jsme se rozloučili a já i s těmi běžkami a tím vším zmizela v pokoji. Tak až tohle někdo uvidí, tak to bude fakt super. A ještě lepší bude, když zítra odjíždíme a já to budu muset dávat do auta, to to asi nezamaskuju. Jen co jsem se vykoupala jsem chtěla jít spát,ale od Didiera mi přišla zpráva nebo spíše asi čtyři fotky jak jsem na běžkách a pokaždé se směju. To by mě zajímalo kdy mě fotil.

„Děkuju moc ještě jednou,nikdy na tohle nezapomenu,dobrou noc a hezké sny."

Napsal pod ty fotky. Všechny jsem je uložila a když už jsem je měla tak jsem se rozhodla jednu poslat Vinky.

„Nikdy bych nevěřila že se na to postavím znova,ale zázraky se dějí"

Poslala jsem jí fotku jak si vesele skáču do kopce. Vím že mi asi ve třičtvrtě na jedenáct neodepíše, ale byla asi jediná komu jsem to mohla poslat a to jsem prostě já a musím to vždy někomu vykecat.
.
Ráno jsem se probudila asi jako jeden z nejšťastnějších lidí na světě. U skříně jsem měla pořád ty běžky a jen co jsem ne viděla začala jsem zase vzpomínat co se včera dělo. Plná radosti jsem doskákala na snídani a ani nevěděla kam pojedu.

Mistrovství Evropy je za týden a jinak je teď jenom MS v Anterselvě a dva týdny volno nedostanu. Po vkročení do jídelny jsem hned spatřila ty kouzelné modré oči a jakmile mě viděl i on,museli jsme se na sebe usmát. Nečekala bych jak mi někdo takhle změní život a k tomu ještě biatlonista z Itálie.

Sedla jsem si i se snídaní ke stolu a začala jíst. Když jsme dojídali přišli za námi trenéři jak to bude dál. Já podle svého očekávání budu mít teď týden volno a pak jedu do Minsku a pak jedu zase s juniory do Arberu a nakonec na juniorské mistrovství Evropy do Hochfilzenu. Takže můj program do konce sezóny je jasný. Těšila jsem se,protože jsem hlavně myslela že tam bude Didier,ale to jsem se mýlila.