Zpátky

18.

Ráno jsem se probudila v tom v čem jsem včera přišla a vedle mojí postele seděla Terka.

„Týno!" Objala mě.

„Co se stalo?" Pokračovala a vypadala ustaraně.

„Nic" odsekla jsem a hlavu ponořila do polštáře.

„Kristýno! Co ti ten zmetek provedl?" Bouchla do mě a já si sedla, protože nebouchla zrovna moc jemně.

„Nic" zopakovala jsem.

„Něco se stalo,všude máš řasenku, brečela si a za další si včera přišla hrozně brzo." koukla se už na mě naštvaně. Měla o mě strach,co kdybych si třeba něco udělala že.

„Ví to,zjistil si to." sklopila jsem zrak někam na pruhovanou peřinu.

„Jako o tý nehodě? Vždyť to snad není špatně?" No jo není to špatně,ale je. Myslela jsem že mi bude věřit a počká si,ale on ne. Od teď už radši nemyslím,bude to asi lepší.

„Je,doufala jsem že počká až mu to třeba řeknu,ale nechápu proč si to hledal,na co?" Začala jsem potahovat další proud slz.

„Týnuš,hoď to teď za hlavu,ano?" Usmála se Vinky a nějak soucitně se na mě podívala.

„Dobře" taky jsem se jí snažila úsměv oplatit. Teď jsem moc ráda že nemáme společný hotel, protože ho potkávat to bych radši na jídlo nechodila. Jak řekla Vinky,snažila jsem se na něj nemyslet,ale moc se mi to nedařilo.

Ráno byl trénink, zjistila jsem že my budeme mít pokaždé trénink ráno a Italové odpoledne,takže se neuvidíme. Byla jsem za to ráda,potřebovala jsem si to v hlavě pořádně srovnat a taky se uvolnit a myslet na něco jiného. S holkama jsme se domluvili na tom že si odpoledne zajdeme do cukrárny.

Byla jsem za to opravdu ráda, nic lepšího než sladké není. Po obědě jsme se všech nás deset obléklo a různě namalovalo. Vypadaly jsme všechny docela dobře. Do města to byli asi 4 kilometry chůze,ale nám to vůbec nevadilo.
Holky moc dobře věděli do jaké kavárny jít,tady jsem si to pamatovala,ale aby jsme šli s rodiči do kavárny tak to pro mě nepřicházelo k úvahu.

V té kavárně to bylo velice útulné, stejně jako s Bionazem na tom junior cupu v Martellu. Už zase na něj myslím, sakra. S holkama jsme si dali každá dort a čaj. Celou dobu jsme si o něčem povídali,ani já jsem nebyla sticha. Bylo to náramně moc užité a povedené odpoledne.

Večer jsme v takovémto hloučku pokračovali na pokoji i s klukama. V televizi jsme zapli nějaký film,popadli k tomu moc zdravé jídlo jako třeba popcorn a chipsy a nějak se snažili vejít na postel,i když stejně polovina byla na zemi. Tenhle tým byl naprosto nejlepší ve kterém jsem kdy byla. Žádné hádky,nikdo si nic nezáviděl a všichni jsme táhli za jeden provaz.
.
V pátek jsem ráno byla jako přizabitá,tak když jsme šli spát zase až někdy o půl jedný ráno.
Jen co jsme přišli s Vinky na snídani všimla jsem si že tak nějak jak já vypadali všichni.

Na tréninku už to bylo lepší,přeci jenom se musíme z těchto věcí umět oklepat a za další je to naše blbost,že chodíme spát tak pozdě.
Odpoledne dostali všichni za úkol se sami jet projet. No takže já zůstala na pokoji sama. Nudila jsem se a tak začala projíždět všemožné sociální sítě na telefonu.

„promiň"

Rozsvítila se mi v telefonu ikonka z Italského čísla. Neměli by mít trénink? No možná ho mají později nebo dříve. Nic jsem neodepsala, nezmohla jsem se na to. Zcela jsem ho vypustila z hlavy.

Jen co přišla Vinky z tréninku,oznámila mi že se jde sáňkovat a blbnout ven. Upřímně by mě zajímalo kdo měl sebou sáňky. Sraz jsme měli po večeři v sedm u recepce. Jediný kdo měl sáňky byla Terka Jandová a Ondra Mánek.