Zpátky

6.

První den sama bez Verči,jsem zvládla dobře. Jediné o co jsem se tak starala bylo pití a to jak jsou na tom kluci. No a pak se mi práce začala postupně trochu kupit. Na tréninku jsem se starala o vše co mi řekli trenéři. Večer jsem měla kluky vždy třeba do deseti na pokoji a masírovala je.

Ale rychle jsem si na to zvykla. Ona tahle práce s juniory ani těžká nebyla,protože kdykoliv jsem s nima byla,tak si že všeho utahovali a dělali srandu. A to jste je měli vidět když pršelo, vlastně i mě by jste měli vidět.

Pod jedním vracákem na trati v Letohradu vznikla velká a celkem i hluboká kaluž a my místo výběhu jsme do ní skákali. Teda byli jsme tam jenom kluci a já. Cákali jsme se tam snad hodinu a pak bohužel přišel Michal Málek a všechny i mě, pěkně seřval,i když na něm bylo vidět,že to tak úplně nemyslí nebo jestli jsem byla tak vysmátá a bylo mi to fuk.

No taky jsme potom nadělali pěknej bordel v penzionu a Michal nás poslal si to po sobě všechno uklidit. Ale takovou srandu jsem snad ještě nezažila.
Po tomhle soustředění v Letohradě jsme jeli do Pokljuky do Slovinska.

Ale byla tam dvoudenní pauza a já tak jela domů. Rodičům jsem řekla o všem co se dělo na trénincích, ale o těch blbinách co jsme dělali mimo radši ne. No,ale když jsem dávala prát věci,mamka se mě hned ptala co jsme dělali, když mám kalhoty,triko a mikinu tak od bahna. No jsem jí řekla že jsem zakopla a spadla do kaluže, výborná to výmluva.

Na Pokljuku jsem se hodně těšila,měli tam s námi jet už i holky,takže sice budu mít starosti navíc,ale mě to ani trošku nevadí. Pokoj jsem dostala s Terkou Vinklárkovou. Je to moc hodná holka a už když jsme se potkali v Letohradu tak jsme si sedli.

Dostali jsme tří lůžkový pokoj,takže místa bylo dost. Hnedka první večer jsme si s Terkou popovídali o všem možném,až jsem se začala bát, že moc mluvím. Tady jsem se zas měla starat především o holky, ale starat se mám o všechny.

Taky si myslím že tady jsem se zařadila do kolektivu. Po večerech, když jsem měla volno, tak jsme se všichni scházeli na pokojích a hráli různé hry. Bylo nás hodně a ve stejném věku a to bylo na tom asi nejlepší. Brali mě mezi sebou taky jako závodnici. Měli trochu pravdu,zažívala jsem to stejné jako oni, akorát bez té střelby.

Na Pokljuce se mi asi nejvíce líbil den, když jsme šli s holkama na Triglav,ale asi největší smůla byla,že bylo zataženo,ale i tak jsme si to společně užili. Na Pokljuce jsme byli celkově dva týdny a pak nás čekala příprava u nás v Novém Městě.

Tam jsem toho najezdila hodně a hlavně těch závodů co tam bylo. Jediné co jsem tam nikdy nejela byl snad jen Svěťák. Tenhle rok by tam měl být,ale mě se stoprocentně týkat nebude.

U toho všeho jsem stavila na chvíli ještě doma, ale hned další den jsme jeli do Nováče. Zase jsem tam měla být jen s kluky,holky jeli totiž do Jablonce. Jen co jsme tam přijeli jsem si vzpomněla na všechno co se tam stalo. Několik výher a vzpomínky na mojí první republiku v 11 letech. To jsem tehdy byla 2. Za Bárou Havlíčkovou a další závod jsem vyhrála.

Nevnímala jsem ani slzy co mě stékali po tvářích.

„Týno jsi v pohodě." vytrhl mě že vzpomínek Petr Kánský.

„Jo jsem,proč?" Brečela jsem dál a vzpomněla si na tu prodělanou nehodu co mi zkazila celý život.

„Pojď pomůžu ti s tím." usmál se Petr a vzal mi tašky. Byl teda o asi 10 centimetrů menší,než já, ale byla jsem ráda že se mi třeba nezačal smát. Odnesl mě věci až na pokoj.

„Týno fakt jsi v pohodě?" Položil mi ruku na rameno.

„Jo,ale tohle místo je prostě-" nedořekla jsem to a už mi do toho skočil.

„Neboj,mi jsme tady s tebou jo, nic se ti nestane." vtáhl si mě do objetí. Tohle jsem potřebovala asi teď nejvíc,sice je to mrňous,ale mě to nevadilo.

„Hele to bude dobrý a běž ať tě kluci nehledají." Pousmála jsem se na něj a konečně přestala brečet.

„Kdyby něco,přijď za náma." Špitl  a odešel pryč. Další dny v Nováči jsem zvládala,ale hodně často se mi před očima objevil ten pohled z dětství.

Už tehdy jsem snila o tom že vyhraju mistrovství světa a budu nejlepší sportovkyně světa,ale nepovedlo se,kdo ví jestli bych na to vůbec měla... Byla velká smůla, když nám tam nenapršelo,ale to by jsme nebyli asi úplně my a tak jsme se rozhodli že se půjdeme vykoupat do toho rybníka co je vedle areálu. Od trenérů jsme to měli překvapivě dovolené. Byla tam sranda,tyhle kluci jsou fakt velcí blázni a s nima jsem se cítila skvěle.

Hned z Nováče,zase přes jednodenní zastávku doma jsme jeli do sněhového tunelu v Oberhofu. Byla jsem tam asi třikrát už taky a těšila jsem se tam. Těšila jsem se na sníh, ta nejlepší věc co kdy mohla padat z nebe,i když tady to je jen umělý.

Od kluků se ke mě dostal taky návrh,ať zkusím jít na běžky. Ale to ne,nechtěla jsem,nemohla jsem. Nikdy už na nich nechci stát, co když mě tělo neposlechne a já spadnu,znova si něco udělám, to nechci, nemůžu.

Hnedka jsem ten návrh zavrhla. Kluci asi pochopili,to že o tom nechci slyšet a tak už se o tom ani jednou nezmínili. Pořád jsem se tam o ně starala jak jejich vlastní mamka. Nosila jim pití, masírovala je,nechala je vypovídat a postěžovat si. Jediné co jsem nedělala bylo vaření a uklízení,ale občas jsem po jejich tréninku taky něco hledala nebo uklízela.

Samozřejmě to by nebyli asi naši kluci aby tam nezačali dělat blbosti. No a tentokrát se rozhodli pro skoky na běžkách. Byl tam takový rádoby malinký můstek a oni se tam snažili něco předvést. Každý minimálně desetkrát spadl,ale byla to obrovská švanda na ně koukat jak se málem pozabíjí. Dokonce některé ty malé děti co se na ně koukali si museli myslet jaký to jsou idioti.

Taky kluci byli ještě párkrát na kolcích a taky běhali. No tak dva týdny tam, to se nemohlo být jen v tom tunelu. A pak nás čekala týdenní domácí příprava a odlet do norského Trysillu. Ten týden doma jsem jen a jen prospala. Byla jsem neskutečně unavená z toho cestování. Hodně jsem si na to odvykla takhle jezdit a lítat po Evropě a taky jsem chodila s kluky běhat,takže na aktivity taky nejsem zvyklá.

Do Trysillu jsme měli jet zase holky i kluci, takže celý tým. Ještě v letadle jsme se s Vinky dohodli že budeme zase spolu na pokoji.
Mezi Českem a Norskem byl obrovský rozdíl. V Česku se k zimě snad ještě ani neschylovalo a v Trysillu už měli snad metr prašanu.

Nebylo tam nějaké super počasí, ale i tak to mělo svoje kouzlo. Moc se mi tam líbilo,tohle jsem dva a půl roku neviděla,jak jsem to mohla vydržet? S Vinky,jsme se chodili procházet po zdejší krajině,protože každý tady ví,že na běžky nikdy znova nepůjdu. Takže to ani nikdo nezkoušel. Ale i tak jsme si to tady užili,práce jsem sice měla až nad hlavu,ale po večer jsme chodili blbnout do sněhu a když hodně chumelilo, byli jsme na pokoji a tam něco hráli nebo řešili.

22.listopadu jsme se vrátili konečně domů. Byli jsme čtyři dny doma a pak hurá do Obertiliachu. Tam jsem byla jednou na juniorských závodech a neskutečně se mi to tam líbilo. A teď hned po příjezdu tomu nebylo jinak.

Sluníčko, obrovský výhled na hory, prostě dokonalost. Tady nás sice bylo o něco míň než v Trysillu,ale Terka tady zůstala a tak jsme na pokoji byli zase spolu. Sedli jsme si a to docela hodně dobře. Tady jsem přes den moc práce neměla a tak jsem se tam tak procházela, chtěla jsem si stoupnout na běžky,ale můj strach byl obrovský. Chtěla jsem slyšet ten praskající sníh pod nohama, prostě touha byla velká. Jenže něco mi v těle říkalo ať to nedělám, že to je akorát špatně. Měla jsem z toho strach. Možná že teď už jsem se tvářila jako nejšťastnější člověk na světě,ale určitě tomu tak nebylo.

Soustředění v Obertilliachu se taky chýlilo ke konci a to znamenalo jediné. Sezóna může začít i u juniorů. Sice A tým a B tým už dávno začali,ale my až teďka. Přesouvali jsme se na Pokljuku a já byla plná obav zda to zvládnu.