Zpátky

11.

Po chvilce vylítla z buňky Terka a něco do mě mlela,ale já ji ani trošku neposlouchala.

„Týno? Posloucháš mě?" Vyrušila mě.

„Co?ne,promiň." Omluvila jsem se jí,ale pořád jsem si nadávala v duchu co jsem to provedla zase za pitomost.

„No to je jedno." mávla rukou a autem jsme odjeli na hotel. Ten večer bude zajímavý, vždyť jsme se ani nedomluvili kdy a kde? No to je jedno,nebo mě to je jedno, teda vlastně není.

Připadala jsem si fakt divně. Jen co jsme přijeli, udělala jsem si svou práci, protože jsem všem řekla že půjdu sama nakupovat. Ano sama,nikdo nemusí vědět o tom že jdu s Bionazem. Na večeři jsem šla schválně v čas. Dneska se podávali jahodové knedlíky, nechápu že to dovolí jíst biatlonistům,ale mě to vůbec nevadí. Po chvíli přišli Italové a myslím že Didier si sedl schválně zády ke mě.

Když jsme se zvedali tak se ne mě rychle otočil.

„V půl osmé u recepce." řekl rychle a hned se otočil zpátky ke stolu. Snad si toho nikdo nevšiml, ale asi ne. Bylo něco po půl sedmé, takže jsem měla hodinu na nějakou přípravu. Hnedka jsem se začala hrabat ve skříni.

„Co blbneš?" Smála se mi Terka, když jsem vybírala mezi bundou a kabátem.

„Jdu ven" odpověděla jsem a svůj sametový kabát hodila na postel. Nakonec jsem si vybrala ještě modré rifle a přes copy jsem se rozhodla dát čelenku s takovými růžovo- modrými ornamenty a na pravé straně byli napsáno "Týnuš" Tuhle čelenku jsme si dělali s Bárou Havlíčkovou po našem bronzu na MS U23 v single štafetách. Byla to moje poslední sezóna mezi běžkaři a právě kvůli téhle medaili nám všichni věřili že udělám ještě díru do světa.

Potom jsem zaletěla do koupelny. Odmalovala jsem si svou už trošku smytou řasenku a nanesla si novou a k tomu si dala lesk na rty. Chtěla jsem vypadat dobře. Ve čtvrt na osm jsem se začala oblékat a Terka na mě jen koukala.

„A to jdeš fakt sama?" Nechápala Terka, protože kdybych šla sama,tak asi věděla že bych si vzala repre věci a nějak bych to neřešila.

„Jo,ale nechci mít nějaké problémy kdybych někoho potkala." zakecala jsem to nějak a začala si nadávat boty,ty byli teda běžecké,protože jsem jiné neměla.

Popadla jsem telefon a peněženku a šla na recepci. Začala jsem přemýšlet jestli to neberu nějak moc extra,přeci jenom jdeme nakupovat a já se vystrojím jak kdybychom šli na nějaké rande. Do minuty přišel a bezeslov mě táhl ven. Chápala jsem ho,nesmí nás hlavně nikdo vidět.

„Ahojky" pousmál a pustil mě.

„Čauky" odpověděla jsem mu a zase se smála. Projela jsem si ho pohledem jako on mě. Měl na sobě nějaké černé džíny co mu náramně slušely,modrou bundu a na hlavě zimní čepici. Překvapivě taky neměl nic reprezentačního,přeci jenom jsme nechtěli aby nás někdo poznal.

„Tak co by si tak tady chtěla sehnat?" Zeptal se a já od něj odtrhla zrak a zamýšlela se.

„Tak něco místního pro rodiče a nějakou blbinu pro malou ségru, prostě jsem na ty dárky zapomněla." Naznala jsem.

„Dobře,pojď" chytl mě za ruku a šli jsme podél silnice podle mého odhadu dolů do města. Držel mě za ruku dlouho, ale ani jeden z nás si to neuvědomoval.

„Ty máš ségru?" Zeptal se po chvíli.

„Jojo,Leu,její 9 let." řekla jsem a až tehdy si všimla spojených rukou. Hnedka jsem tu jeho pustila,ale on nic neřekl.