Zpátky

32.

Ještě jsem stihla zaregistrovat dost podstatnou informaci a to tu že ještě dneska si máme zbalit a pojedeme domů. Bylo to vymyšlené tak že zítra ráno přijedeme domů a hned večer poletíme do Osla.

Nechápu proč to bylo takovéhle, ale moje věc to nebyla. Ještě než jsme v deset večer vyrazili a já jsem to napsala mamce aby semnou počítala. Věděla jsem že doma to bude hodně velká rychlovka a rozhodla jsem se že si sebou do Osla vezmu i své lyže. Celou cestu jsme obě s Vinky prospali a já domů dojela v sedm,vyhodili mě přímo doma,takže dobrý.

Náš společný odjezd z Jablonce byl ve dvě odpoledne a letadlo nám letělo po šesté. Když jsem přišla domů tak už tam nikdo nebyl. Všechno jsem hodila do pračky a najedla se. O půl dvanácté jsem dům,i se vší tou výbavou musela opustit a jela jsem autobusem do Jablonce. Ty lidi co mě potkali si museli říkat jakej jsem debil,dvě tašky a k tomu lyže a hůlky.

A to jsem sebou neměla ještě tašku s věcmi na masírování, protože tam bude Verča. Moc jsem se na ní těšila. O půl druhé jsem došla k tomu domů kde bydlí Vinky společně s Naty,Žemlou a Štvrtekem. Žemla tam byl, Náťa už byla doma v Rožnově a Kubu uvidím až v Oslu. Těsně před druhou přijel Martin a my všechno naházeli do dodávky a jeli směr Praha.

„Vážně si sebou bereš běžky?" Zeptala se mě Vinky v autě.

„Jo,když mě Didier kopne do prdele,tak pojedu s tebou." zazubila jsem se na ní.

„Si myslíš že tě nechá?" Podívala se na mě nechápavě.

„Asi jo, protože proč by mě to jinak nechtěl napsat a stranil se mě"

„Pravda" Přikývla se soucitem.

„Víš,podle mě si mně našel jen na sezónu jako nějakou holku na chvilku." Zamumlala jsem.

Doopravdy jsem si tohle myslela, jinak nevím proč by se mi vyhýbal,ale uvidíme v Oslu. Stoprocentně se tam potkáme, protože na Holmenkollenu mají všichni biatlonisti stejný hotel.

Jenom by mě ještě taky zajímalo jak mohl vědět dřív než já to že přijedu do Osla na svěťák. Vinky o tom taky nic nevěděla a nikdo jiný mu to asi říct nemohl. Na letišti jsme byli v pět a hned se vydali na odbavování věcí. Za pět šest už jsme seděli v letadle a po čtvrt hodině vzlítli. Naše cesta moc zajímavá nebyla,protože já i Vinky jsme jí prospali. V půl deváté jsme přistáli a v devět jsme opustili letištní terminál a hledali venku další reprezentační dodávku.

Šimon byl hned před vchodem,takže to byla pohoda.
Navzájem jsem se s ním ještě seznámila, protože do teď jsem se s ním ještě nepotkala. Na Holmenkollen jsme dojeli v půl desáté,stadion byl osvícený a tak celý zářil. Nikdy jsem tady nebyla, sice jsem jela v Norsku pár závodů,ale nikdy ne tady.

Celou dominantou areálu byl skokanský můstek, prostě nádhera. Na recepci jsme si s Vinky vyzvedli klíče od pokoje kde jsme si hned všechno vyházeli z tašek.

Když říkám vyházeli,tak jsme to fakt jen vyházeli a své lyže s hůlkami jsem dala pod postel. Bylo jasné že s týmem se potkáme až zítra, protože aby nás trenéři v deset večer svolávali,tak to asi těžko.
.
Sice jsme včera nedostali instrukce kdy vstávat,ale pro jistotu jsme šli na snídani na osmou,kdy jídelnu otevírali.
Jen co jsme vyšli z pokoje tak jsem uslyšela něčí hlas.

„Raní ptáče dál doskáče že jo Týnuš." Poznala jsem hlas Verči.

„Veruuu!" vykřikla jsem a objala jsem jí. Celou sezónu jsme se neviděli a ona teď bude končit u reprezentace.

„Zdárek Vinko." pozdravila Verča Terku.

„Hpele kdy přijdou ostatní?" Zeptala jsem se když jsme si nabírali jídlo.