Zpátky

37.

Přiběhla jsem před hotel,kde už se scházel Italský tým.

„Tak jsi připravená." chytl mě někdo okolo ramen a já se lekla až jsem skočila a pustila svoje věci.

„Tohle mi nedělej ty blázne." zasmála jsem se na Didiera,který mi podával tašky co mi spadli.

„scusa mia signora." Usmál se a já ani za mák netušila co mi řekl.

„co to meleš?" Řekla jsem normálně česky a čekala co mi poví on.

„Parla normalmente per favore." Zasmál se a šel s mými taškami a lyžemi k autu. Na to už jsem nic neřekla, protože bych stále opakovala to samé co jsem řekla předtím.

„Týno ty fakt jedeš s námi jo, se nás nebojíš?" Naznal Tommy, když k nám doběhl.

„A to proč bych měla?" Nechápala jsem ho.

„Protože jsme úplně divný tým." zasmál se.

„Ty neznáš asi pořádně nás Čechy co?" Mrkla jsem po něm.

„Hmm..." Dělal zamyšleného.

„Vy jste horší?" Povytáhl po chvíli obočí a zkoumavě se na mě podíval.

„Ano přesně." Udělala jsem pyšnou,ale nevím na co jsem tak pyšná. Na naše skákání do kaluže? Nebo na naše výtlemy v jídelně? To netuším.

„Kristýno tady jste." Přišel za mnou nějaký Italský trenér a začal vykládat něco o tom přesunu a jak to všechno bude. Já ho moc neposlouchala, protože od nás z týmu to znám a Didier mi už vše potřebné co jsem nevěděla řekl.

Překvapilo mě,že poletíme do Milána a pak každý jede domů,je to trochu jiné než u nás,ale aspoň poznám jak to chodí jinde. Na ten kousek jsem v autě seděla u okna vedle Lisy. Lisa je taky moc milá holka,asi jako všichni Italové. Po cestě mi vyprávěla o zážitcích ze sezóny, taky se hezky rozmluvila, ale mě to nevadilo. Ráda jsem ji naslouchala,byla to pro mě čest.
Cesta na letiště tím pádem utekla rychle. Po přibližně hodině jsme seděli v letadle a já byla vedle Didiera a nikdo jiný tam nebyl,takže jsme měli docela místo. Asi to takhle zařídil.

„Hele já se bojím." Zamumlala jsem, když letadlo vzlétlo.

„Čeho?" Nechápal. Tak čeho asi, bojím se co bude dělat jeho rodina na takovou nádheru z Česka jako jsem já.

„Co když se tvým rodičům nebudu líbit? Přeci jenom mám toho dost za sebou." Byla jsem vystrašená a začala přemýšlet jaké to asi bude.

„Neboj,mým rodičům se líbit budeš. Už jsem jim o tobě něco říkal." pousmál se mile. On jim o mě říkal? No to je jedno,teda není. V mé hlavě byl obrovský maglajz a já nevěděla co se teď děje. Asi jsem to nezvládala.

„Já,já nevím." Sjela jsem po sedačce nešťastně dolů.

„Týnuško to zvládneš." Vytáhl mě zpátky na sedačku a políbil mě. Jeho něžný polibek mě trochu uklidnil.

„Víš co? Vyspi se." Usmál se na mě a jen co to dořekl,tak jsem spala. Probudili mě jemné polibky na tváři. Několikrát jsem zamrkala abych se rozkoukala a po chvilce jsem pochopila,že jsme přistáli.

„Bude to dobré neboj." otevřela jsem oči a Didier už mě objímal. On má o mě takovou starost,jako nikdo před ním.

„Zvládnu to." Ujistila jsem ho a následně se i usmála. V letištní hale jsme si vyzvedli věci a šli před letiště. A jak se jako dostaneme domů? Ani jsem nestihla mít nějaký námitek a už Didiera objímala nějaká stejně stará holka jako my. A co tohle má znamenat?