Zpátky

3.

Kristýny pohled:

Táta mě odvezl do Prahy na letiště kde jsme měli sraz. Čím blíž jsme byli Prahy,tím více mě naplňovali obavy.

Měla jsem strach že poznám nové lidi a nemusí mě mezi sebe vzít. Hnedka jakmile mě táta vyhodil u letiště,jsem šla do haly. Velice rychle jsem si všimla naší reprezentace. Seděli na lavičkách a pokud si povídali nebo něco řešili na telefonu.

„Ty jsi určitě Kristýna." Vylekala mě podobně vypadající holka jako já, středně vysoká,brunetka a hubená.
„Jojo a ty jsi Verča?" Snažila jsem se to typnout.

„Jo jsem,a jen tak jak ti mám říkat?" Pokračovala. Byla hodně milá a hodná na mě,ale taky jsem nebyla zvyklá na takovou rychlou reakci.

„Týna,Týnka,Týnuš, nějak tak, ale prosím ne Kristýna nebo Kristy." Špitla jsem.

„Tak pojď semnou za trenéry,ty z tebe budou mít radost." Proč by ze mě měli mít radost? Jako jestli je nějak super že já budu u nich v týmu nebo co?

Došli jsme k trenérům, servisákům a kdo to tam všechno byl a hned na mě všichni začali koukat.

„Týno,takže jsi tady,ani nevíš jak moc jsme rádi že jsi přijela." Usmála se Kamila Rajdlová a mě zaskočila,to fakt nikdo nečekal že přijedu?

„jo,moc jsem se sem těšila" Odpověděla jsem a ostatní něco řešili
.
„Veru,prosím tě,představ Týnu našem zvířátkům." kývnul na nás Michal Málek. Verča mě hnedka táhla za našim týmem.

Samozřejmě že jsem všechny znala,biatlon jsem občas sledovala a taky jsem je potkávala dříve na pár závodech.
Jako první si mě všimli junioři a asi věděli že budu celou sezónu s nima a tak jako trenérům se vykouzlil úsměv.

„Tak hele,hele všichni!" Zakřičela Verča aby si nás všichni všimli.

„Takže tohle je Týna,většina z vás jí asi zná,bude to nová naše masérka pro juniorský tým a v Minsku mi bude pomáhat." Objasnila jim Verča a drkla do mě. Pochopila jsem to jako že jim mám taky něco říct.

„Moc jsem se na vás těšila a doufám že se vám bude moje práce líbit." Usmála jsem se nervózně.

„Tak to je jasný!" vykřikl Tom Mikyska a kluci vedle něj se začali tlemit. Tak tohle bude hodně zajímavý.

„Hele na tyhle pošuky si zvykneš." obejmula mě kolem ramen Verča.

„Neboj,já jsem už zvyklá,tohle není pro mě nějaká novinka." odpověděla jsem ji a spolu jsme se vrátili zpátky k trenérům, kteří pořád řešili něco ohledně výbavy.

Letadlo nám mělo letět až za dvě hodiny a tak mě napadlo si zajít do kavárny, přeci tady nebudu tak stát ne.

„Veru?Půjdeš semnou támhle na dortík a kávu?" Zeptala jsem se.

„Jasně,moc ráda" A už jsme si to štrádovali spolu do té kavárničky. Objednali jsme si čokoládový dortík a Lattéčko. Věděla jsem tak nějak,že se mě Verča bude chtít na něco zeptat a tak jsem čekala až jí to její zvědavost povolí.

„Proč si se rozhodla jít dělat k nám do biatlonu?" Zeptala se tak nesměle.

„Chtěla jsem mít blízko k běžkám, ale zároveň k nim i daleko a biatlon byl jediný takový sport, který to splňoval a navíc je to u juniorů,takže asi moje kategorie." Usmála jsem se na ní,neměla jsem problém o tomhle mluvit, ale o té nehodě bych měla.

„Víš,nám řekli už asi před dvěmi týdny že máš přijet,ale nikdo moc nevěřil tomu že se po dvou letech ukážež světu a zrovna ještě u nás." říkala to opatrně, věděla že se stačí přeřeknout a mě se to celé může vybavit.