Zpátky

26.

V sobotu už se zase závodilo. V jedenáct měli jet kluci a ve dvě holky. Místo toho abych se na stadionu starala o naše,tak jsem si na chvilku odběhla k Italům.
Chvilku jsem ještě přemýšlela jestli tam jít,ale jakmile se Didier začala rozcvičovat tak jsem se za ním vidala.

„Týnko,ahoj." hnedka mě pozdravil a já jeho taky.

„Chtěla jsem ti popřát hodně štěstí,snad ho budeš mít více než v čtvrtek." Usmála jsem se na něj.

„Děkuju moc" objal mě. No doufám že si toho nikdo nevšiml.

„Tak já už budu muset,ale po závodě se uvidíme že?" Zeptal se.

„Snad jo." odpověděla jsem mu a sama spěchala zpátky k našemu týmu. Našem klukům jsem ani nějak nechyběla ty dvě minuty a myslím že si ani nevšimli toho že jsem zmizela. Klukům jsem jako vždy pomáhala až do startu a tak jsem si ani nevšímala výsledků.

Těch jsem si všimla až když dojel do cíle Žemla. Nic extra se nedělo,ale po chvíli na tabuli naskočilo průběžné pořadí na mezičase před cílem. Mé oči asi šálil zrak,ale jen co jsem se rozkoukala,do cílové rovinky vtrhnul Didier a bojoval o medaili. Hnala jsem ho očima co to šlo,chtěla mu dát všechnu svojí sílu,ale o 3,5 sekundy to na bednu nestačilo.

Ale to mi bylo jedno,on startuje podruhé mezi dospělými a umístí se hned 4.? Na něj by si měli dávat všichni pozor. Od té doby jsem se zase usmívala jak sluníčko a byl tam i druhý důvod. Tom dojel 8.,Žemla 15. a 28. byl Hošan.

Dneska to je zatím moc povedený den. Na vyhlášení jsem nemohla chybět, musela jsem tam jít. Didier tam celý zářil radostí a když si mě všimnul,tak se usmál ještě víc než se smál do teď. Dostal nějakou kytku a jen co vyhlášení skončilo viděla jsem jak jde ke mě,ale tak nějak ho pohltil tým a tak se ke mě už nedostal. Mě to nevadilo a šla radši za našema holkama,které čekala stejná disciplína.

U holek byla nejlepší sice 26. Anička,ale naši atmosféru tady v Béčku to nezkazilo. Zatož v Anterselvě se dneska klukům moc nedařilo. Nejlépe dojel 39. Bimbo,ale to co bylo v Anterselvě tam bylo a mi teď byli v Martellu. Jen co jsme dojeli na hotel,tak jsme u mě na pokoji udělali rehabilitační a povídací kroužek. Bylo to fajn a navzájem si jsme si zdělovali dojmy ze závodů.

Teda já ne,ale ti co jeli závod. Já je jen u toho poslouchala, občas taky něco řekla a věnovala se jinak zcela své práci. Taky jsme měli s Vinky od včera domluveno že si zavoláme. Takže program na večer už mám taky jasný. Na večeři jsme jako už skoro pokaždé přišli pozdě. Ono kdyby se jen rehabilitovalo,tak by jsme chodili včas,ale s těmi našemi kecy co okolo toho máme to moc nejde.

S Vinky jsme náš hovor měli domluvený na devátou hodinu,kdyby náhodou ještě někdo něco potřeboval a taky včera jsme ještě nevěděli,že nikdo z kluků u nich nebude mít medaili. Už když jsem se chystala zapnout na Whatsuppu videohovor,tak mi zase někdo ťukal na dveře. Moc se mi z postele vylézat nechtělo,ale vylezla jsem.

„Ciao Týna." usmál se se na mě zase modrooký brunet.

„Ahoj" pozdravila jsem ho jako minule česky a on vešel dovnitř.

„Promiň že jsem za tebou nestihl přijít,ale tým mě nepustil." omluvil se.

„Mě to ale nevadí a moc ti gratuluju,takovýhle výsledek není každý den." Řekla jsem a všimla si jak mi svítí pod polštářem telefon a volá mi Vinky, alespoň že jsem měla vyplé vyzvánění a Didier si toho nevšiml.

„To není a moc si toho vážím." podal mi tu kytku co dneska vyhrál.

„To nemůžu vzít,musíš mít nějakou památku." kytku jsem mu chtěla vrátit,ale on si ji nevzal.