Zpátky

2.

Kristýna ležela na posteli a přemýšlela,ostatně jako vždy, pokuď nechodila na rehabilitace nebo do nemocnice na kontroly. Školu dělala pomocí online hodin a zpráv od učitelů ze školy. Do školy od té nehody nevkročila, vlastně jí od té doby skoro nikdo neviděl. Bylo to už skoro dva roky od té nehody,ale ona na to pořád myslela.

Kde teď mohla asi být, účast na olimpiádě by ji určitě pomohla v kariéře,ale teď nechtěla o sportu ani slyšet. Sama označovala za zázrak to že začala po roce znovu chodit a teď už jí to jde,ale běhat a ani jinou aktivitu nezkoušela,má strach že se jí to může stát znova. Všechny své medaile naházela do krabic, žádné vzpomínky nechtěla mít. Život byla pro ni teď jen nudná část a často litovala toho že rovnou neumřela.

Z jejího přemýšlení o tom jestli má nějaký důvod žít jí vytrhla její malá 9 letá sestřička.

„co chceš Leo?" Zeptala se Kristýna a odtrhla své oči od stropu pokoje.

„Rodiče by s tebou chtěli mluvit"
Řekla a Kristýna jen protočila očima a vydala se do jídelny.
U stolu seděli rodiče a Lea si šla do obýváku koukat na televizi.

„Co se děje?" pronesla bez zájmu Kristýna.

„Týno s tímhle je konec." pronesla její mamka Petra.

„s čím?" nechápala.

„Najdeš si nějakou praxi, u Olimpu ti zajisté nějakou najdou." Řekl její Táta Radek,který trénoval v Liberci dálkové běžce na lyžích.

„jak jako praxi,vy chcete abych šla pracovat?" Vykulila oči.

„Ano,je jedno kde budeš dělat, ale prostě nebudeš sedět doma a nic nedělat." Bouchla do stolu její mamka a začala pochodovat po kuchyni.

„Ale co když nechci?" Urazila se Kristýna a neprojevovala žádnou snahu nebo zájem.

„Zítra ti zjistím nabídky a ty jednu bez diskuse přijmeš,konec debaty." stoupl si její táta a odešel za Leou do obýváku. Kristýna seděla u stolu jak sloup a nechápala co jí to rodiče řekli. Po chvíli se zvedla s šla do pokoje, kde tentokrát přemýšlela o tom jak se z toho vykroutit.

Nemohla mít přeci práci,musela se léčit a být doma. Myslela si.
.
.
Další den přišel na večeři její táta s papírem,který hned předhodil na stůl Kristýně. Marně doufala že si z ní dělají srandu,ale teď pochopila že ne.

„Do zítřka si vyber a žádné výmluvy neexistují." Zabrblal její táta a šel se převléknout z tréninku. Kristýna naštvaně popadla papír a zamknula se v pokoji. Začala si číst vše co bylo na výběr.

Liberecký tým basketbalu, čtyři fotbalové týmy, atletický tým Jablonce, Snowboarding, softball a nakonec biatlonová juniorská reprezentace.

Všechny letní sporty vyřadila hned,bylo by to pro ní moc nudné,takže zbýval jen snowboarding a biatlon. Jako bývalá běžkařka měla blíže k biatlonu a věděla že se z toho nevykroutí. Běžela hned do kuchyně za rodiči kde pronesla svůj verdikt.

„Jdu k biatlonu." Pousmáa se a čekala co vypadne z její rodičů. Ani její mamka,ani taťka nečekali že se za deset minut rozhodne, ale měli z toho radost.

Její táta hned další den volal na svaz a dohodl se z panem Hamzou,že Kristýna pojede s juniory na mistrovství světa na kolečkových lyžích,kde se seznámí i s jinými českými závodníky. Kristýna nečekala,že to bude takové rychlé a tak začala zase hledat důvody proč tam nejet. Ale proti jejím rodičům je to naprosto marné.

V jednom článku na biatlonovém webu se však dočetla,že tam nebude sama a bude jí tam pomáhat jaká si Verča. Hnedka z toho měla větší radost,ale ten strach co v sobě držela byl mnohem větší.

Pomalu se blížil den odletu do Běloruského Minsku a Kristýna začala uvažovat nad tím že to vzdá.

Proč si zrovna vybrala ten sport, který má k běžkám nejblíže a vše jí to bude připomínat a proklínala sama sebe za toto rozhodnutí. Byla tam taky dvě další rizika. První bylo to že nikoho od té nehody nemasírovala a nestarala se o nikoho a druhé že se s nikým,kromě doktorů, rodičů a sestry nebavila. A tak týden před odletem začala masírovat rodiče.
Málem by zapoměla na to jak jí to baví a teď si připoměla i to jak jako malá děsně snila po vítězství olimpiády a ukončení kariéry se starat o lidi. Nechtěla být doktorka nebo nějaká psycholožka,ale tahle práce ji náramně bavila.
.
.
Den před odjezdem si začala,ale zase uvědomovat čemu všemu se uvázala.

Co když po ní budou chtít aby jezdila na kolečkových lyžích?

Co když jí budou nutit s nima i trénovat?

Takových "co když" měla plnou hlavu a nemohla si pomoct. Při zabalování věcí si pouštěla písničky a snažila se přijít co nejrychleji na jiné myšlenky. Právě hudba jí vždy uklidňovala a pokaždé když se doma nudila a ještě neuměla chodit a jen ležela na posteli jí pomáhali se nevzdávat. Možná to bylo i tím, že si jako malá vymýšlela písničky o sportu a na každý trénink měla jinou. Rodiče si o ní mysleli že jí asi přeskakuje,ale její dětskou radost jí nekazili.
Pomalu si házela věci do tašek, na co rovnat, když je pak znova stejně vyhází.

Do jedné tašky si naskládala oblečení a do druhé všemožnou výbavu ohledně masírování, jediné co si nebrala bylo lehátko a vibrovací kalhoty, které ani doma nemá. Najednou do jejího pokoje vešla mamka a vypadala smutně.

„Fakt tam chceš jet?" Zeptala se a Kristýna na ni hodila nechápavý výraz "co to zase meleš?"

„No já jen,nechci na tebe nějak tlačit a jestli tam nechceš jet nemusíš Týnko." Usmála se na ní.

„Hele mami,už si balím a své rozhodnutí měnit nemá cenu." prošla okolo ní a šla si do koupelny pro svoje šminky nebo jak to nazvat. Jakmile se vrátila do pokoje,její mamka tam už neseděla a Kristýna nad tím jen zakroutila hlavou,kdyby se rozhodla že nepojede,mohli by jí to rodiče do konce života předhazovat.

Před spaním si pořád vymýšlela jak to tam asi bude vypadat. Bude to jako v běžkařském týmu?

Nikdo se s nikým nebaví a nebo jsou malé skupinky a jdou proti sobě. Nebo to bude skvělá nová rodina co ji hned pohltí?

To nelze vědět, dokuď nezkusíš.