Zpátky

17.

Ráno jsem se probudila hezky vyspalá,no tak taky bylo už skoro deset. Rychle jsem se převlékla a všechno své oblečení hnedka hodila do pračky. Jen co jsem přišla do jídelny, všimla jsem si palačinek na stole.

„Týnuško" objala mě mamka a za chvíli přiběhla i Lea. Po nějaké chvíli jsem zjistila že táta není doma. S radostí se pustila do těch palačinek a u toho mamce vyprávěla všechno co se stalo v Osrblie,teda né úplně všechno.

Zase nepotřebuje vědět že jsme tam pili,to je asi stejné jako kdybych jí řekla o tom že jsem si našla kamaráda v Itálii. Odpoledne jsem se šla s Leou podívat do Vesce pod Ještěd do běžkařského areálu,protože mamka musela do práce. Měli jsme to od domu asi dva kilometry a tak jsme šli tam i zpátky pěšky. Hrozně jsem Lee záviděla jak si na těch běžkách užívá. Celý den byl pro mě takový hezky uvolňovací a přestala jsem na chvíli myslet na biatlon a vypla,než mi přišla jedna zpráva.

„Kdy přijedete do Lenzerheide? moc už se na tebe těším."

A sakra, vždyť už zítra se jede do Švýcarska. Tak trochu jsem na to zapoměla a rychle si začala balit. Nevím jestli je normální zapomenout na mistrovství,ale u mě je možné všechno. Na zprávu jsem odepsala že přijedeme zítra,ale až někdy večer.

Jen co jsem to dopsala jsem usnula a ráno musela vstávat už v pět. Fakt by mě zajímalo kdo tohle brzké vstávání vymyslel,protože pro mě je brzo i v deset, to nemůžeme spát podle sebe a nějak si to potom organizovat? No možná by to šlo,ale abych já si hledala nějaký letadlo a hotel nebo tak,to by vypadalo.

V sedm jsme jeli všichni junioři z Jablonce do Prahy na letiště. Konečně jsem se se všemi zase mohla vidět. I když jsem se s Vinky neviděla třeba jen ty čtyři dny,už jsme měly co probírat. Do Lenzerheide jsme dojeli někdy okolo sedmé večer,sice jsme letěli letadlem,ale i tak ta cesta byla dlouhá.

Hotel jsme tentokrát neměli všichni společný,ale my ho měli s dalšími 4 týmy,ale nikdo nám neřekl s jakými. Byla jsem hrozně šťastná, když jsem dostala zase pokoj s Vinky.

„To je na nic." Postěžovala Terka při vybalování věci, když se koukala do mobilu.

„Co je zase na nic?" Nechápala jsem jí.

„Máme hotel s Finy,Nory, Slovinci a Estonci." Tak nějak jsem pochopila že jí štve to že s námi nejsou na hotelu Italové.

„Ale Tery" začala jsem se smát.

„Co? No teďka se nebudu moc na vás koukat vy dvě hrdličky."

„To jsou mi starosti." drkla jsem jí do ramene. Celý večer jsme si povídali o tom jak je doma,i když už jsme si něco řekli v autě a v letadle. Než jsem šla spát,všimla jsem si zprávy na mobilu.

„Už jste dorazili do Lenzerheide? Kdy se budeme moc vidět?"

No jo na něj bych už skoro zapoměla.

„Jojo,už jsme tady. Myslím že by jsme se mohli vidět klidně už zítra."

Odepsala jsem. Chtěla jsem ho vidět nebo spíše jsem musela, protože se mi po něm stýskalo. Byla jsem možná jak nějaká puberťačka,ale líbil se mi už od prvního dne.

„Dobře,zítra v půl deváté před vaším hotelem."

On ví kde máme hotel? To si to zjišťoval nebo co?Na to jsem odepsala jen 'dobře' a usnula.

Už od rána jsem se hrozně těšila až ho uvidím. Vstala jsem plná energie a Vinky se mě ptala co mi hrabe. Přišli jsme na snídani a zase jsme řešili všemožné blbiny. Tenhle tým mi tak chyběl.