Zpátky

23.

Celou cestu letadlem jsme všichni prospali. Kdyby tak trenéři věděli jakou jsme měli čipernou noc. V Praze jsme jen nasedli do aut a jeli směr Jablonec,kde mě jako minule měla čekat mamka.

Za ten pobyt v Lenzerheide se toho strašně změnilo a budu jí mít co vyprávět,i když vlastně ani ne. O Didierovi jí říkat nic nebudu, nemuselo by to dopadnout dobře. Někdy večer jsme dojeli konečně do toho Jablonce.

„Já to tam bez tebe nedám." obejmula mě Vinky, když jsme se loučili.

„Ale prosím tě,ukážeš jim tam co umíš jo" ujišťovala jsem ji.

„A ty si dávej pozor na Bionaze, budeš sama na pokoji." zasmála se,ona fakt na nic jinýho snad nemyslí.

„Nech toho." drkla jsem do ní.

„Budeš mi chybět,ahoj." zamávala mi a já jí. Potom jsem se rozloučila ještě se zbytkem týmu a šla za mamkou, která se usmívala z toho auta snad více než minule.

„Ahoj Týnko" pozdravila mě.

„Ahoj mami" pozdrav jsem jí opětovala a jeli jsme domů.

„Tak jak tam bylo?" Zeptala se hnedka,jakoby se toho za ty dva týdny toho mělo tolik změnit, i když se změnilo.

„Jo dobrý,jak asi už víš ve středu zase mizím." Snažila jsem se co nejrychleji přijít na jiné téma, protože jak se znám,mohla bych říct jenom jedinou větu blbě a všechno by bylo venku.

„Jo vím,si tě tady ani neužijeme." Namítla a potom jsme navázali normální konverzaci jak je doma a co kdo dělá. Doma jsem všechno zase naházela do pračky, najedla se a šla spát.
.
Další den byl zcela rodinný. Zajeli jsme do Liberce do cukrárny a pak jeli do Bedřichova na takový menší výlet. Všude to bylo takhle v zimě kouzelné. Akorát mě byla trochu škoda, když jsem viděla ty běžkaře toho že mezi nima nejezdím taky. Tak moc bych si zase na běžky chtěla stoupnout, ale ten strach byl několikrát silnější.

Doma jsem si zase zabalila a ve středu mě čekal přesunovací den do Martella. Od svazu jsem dostala všechny potřebné informace, protože jsem tam měla jet sama. Po dnešku odvolávám ty svoje připomínky že si všechno budu dělat sama. Sice jsem všechno stíhala a dělala tak jak mám a do Martella jsem dojela přesně v šest večer jak bylo v plánu,ale moje orientační smysly se zase předvedli.

Alespoň že existuje kamarád Google, protože bez něj bych byla fakt někde. Už na recepci na mě čekal Kuba Kocián.

„Konečně si tady,nevím s kým tady mám dělat blbiny." vtáhl si mě do obětí. To jsem mu tolik chyběla?

„Ale prosím tě, vždyť vás je tady tolik." Pousmála jsem se.

„To je asi pravda,ale ty jsi taky taková juniorka,takže jako." usmál se,ale já to radši neřešila. Protože potom co mi řekl Štvrtek na tý párty,jsem byla trochu vykolejená.

Začala jsem se bát, abych se tady nelíbila trochu více klukům,ale to snad ne,protože nevím co je na mě hezkého. Ale i tak mám nejraději Didiera,a s velkou pravděpodobností ho asi i miluju.

„No,a co pokoj?" Zeptala jsem se, protože už bych si ráda vybylila svůj bordel.

„Jo,no budeš ho mít sama,sice tenhle týden tu je Kája a na další přijede Naty,ale když tady není Vinky tak ti ho nechali samotný." zamumlal. Myslela jsem že tady bude více holek než tři,ale moje věc to není.

Kuba mi dal klíčky od pokoje a já si vybalila. Až po chvíli jsem si něco uvědomila a koukla se na číslo od pokoje. Vždyť úplně stejný jsme měli s Vinky před Vánoci na junior cupu. Tomu jsem se musela zasmát,jaká tohle je náhoda.