Zpátky

7.

Od 9. do 16 prosince,bylo naše týmové útočiště v Pokljuce. Už v letadle jsem začala mít obrovský strach. Bude tam spousta lidí, cizinců a k tomu všichni budou jezdit na běžkách,sice ano v Minsku mi to problém nedělalo, ale tam nebyli nejlepší junioři a závodníci světa.

Sice tady chybí Norové,ale jinak zde má každý stát své zastoupení. A to nejhorší přišlo záhy, všichni biatlonisti budou mít stejný hotel.

Myslela jsem že budeme v nějakých chatičkách, nebo každý tým bude jinde,ale tohle je to nejhorší. Přijeli jsme tam docela brzo a jediný tým, který jsem zahlédla jak si vyndává věci z auta byli Němci.

S Vinky jsme rychle vzali věci a šli na náš pokoj. Díky bohu,že mě Vinky nenechala ve štychu a má semnou pro změnu znovu pokoj,protože sama nebo s někým jiným bych to jen tak nezvládala. Sice jsme dostali menší dvoulůžkový , ale místa tady bylo docela dost.

Všechno jsme si pečlivě vybalili a srovnali,i když jsme obě tak nějak tušili,že další den to tady bude jak po vybuchnutí atomovky. Celý den jsme s Terkou jen tak relaxovali a snažili se dát do kupy s té cesty.

Odpoledne jsme se koukli na film a neúprosně rychle se blížila večeře. Nechtěla jsem tam jít a to ani trochu. V šest jsme vyšli z pokoje směr jídelna a já se klepala jak ratlík.

„Jsi v pohodě?" zeptala se Terka, protože toho jak se bojím a klepu by si všiml i slepý.

„Já se bojím." hlesla jsem potichu.

„Bojíš? Čeho Týnko?" Zastavila se.

„Bude tam moc lidí a já na to nejsem asi úplně teď zvyklá a prostě z toho mám strach." snažila jsem se uklidnit.

„Neboj Týni,pojď nikdo tě tam nesežere jo." kývla a obejmula mě. Rozešli jsme se do jídelny a když se otevřeli dveře,hned jsem uviděla několik závodníků jak už jedí. Z hluboka jsem se nadechla a s Vinky jsme si nabrali jídlo.

„Vidíš nebolí to." Pousmála se na mě a sedli jsme si k našemu stolu. Rozhlížela jsem se po jídelně,asi nikdo netušil kdo jsem,mysleli si že jsem asi taky závodník,ale nebyla jsem. Koukla jsem se po každém kdo byl v jídelně a taky po každém kdo do ní vešel. Chodili tam lidi ze všech států a ze všech koutů světa,kde bych ani neřekla že znají biatlon.

A najednou do jídelny vkročili Italové,tak to je normální že. Ale najednou jakoby se zastavil svět.

Brunet,vysoký jako já a moje modré oči pronikali do jeho modrých očí. Koukal se na mě a já na něho. Měla jsem co dělat abych tam sebou teď nepraštila o zem. Nic dokonalejšího jsem v životě neviděla.

Najednou svým pohledem uhnul a svět se zase začal točit. Ale já z něj své oči nespustila. Nikdo od nás z týmu si toho nevšiml,je pravda že to byla jen malá chvilička,ale pro mě to byl pohled dlouhý jak celý rok.

Zavrtěla jsem hlavou a začala jíst,ale nenápadně jsem se na toho Itala koukala. Hodně se s týmem něčemu smáli, asi stejně jak my. Tomáš Mikyska tam pořád něco vyprávěl o krokodýlech a žirafách a ostatní se s ním bavili. Jen já jsem byla jak v jiné galaxii.

Hnedka co jsme s Vinky dojedli jsme šli na pokoj a začali si o něčem povídat,ale já ji ani moc neposlouchala, pořád jsem měla hlavu u toho Itala. Sakra je normální aby se člověk zamiloval na první pohled, vždyť to nejde.

Nevěřím na lásku na první pohled,podle mě je to kravina,ale teď jsem si nebyla ani trochu jistá. Najednou jsem řekla Vinky že se jdu vysprchovat a šla jsem. I když sprcha mě vždy pomohla se uvolnit z myšlenek, teď to nešlo ani trochu. S Vinky jsme se v koupelně vystřídali a pak šli spát,dnešek jsem už chtěla mít za sebou.
.
Probudil mě zvuk budíku, Terčinýho budíku. Něco jsem zamumlala do polštáře a přehodila přes sebe peřinu. Asi po půl minutě to vzbudilo i Vinky a tak budík vypla.