Zpátky

36.

Neděle, poslední závodní den této sezóny. Na všech byla už při příjezdu sem vidět únava a tak nepočítám,že by dnešní hromaďáky měli být třeba takové jako na začátku sezóny. Ale budou jiné,to určitě ještě v jedné věci.

Poslední závod své kariéry a života pojede Kaisa Makarainen a Martin Fourcade. Dvě velké hvězdy, které v biatlonu udělali hodně odcházejí, především Martin,který nejen závodil,ale také bojoval proti dopingu. Byl to tady pro všechny velký hrdina a ten dnes končí. Už na snídani byla ta atmosféra taková pochmůrná,což jsem tady ještě nezažila.

Dokonce i Vinky s Verčou byli takové chladné. Když jsme se vrátili ze snídaně čekala mě na telefonu zpráva od mamky.

„Tak v kolik se nám zítra vrátíš?"

Ajaj,tak teď to bude velké vysvětlování.

„mami já ještě teďka jedu na takovou menší dovolenou a moc nevím kdy se vrátím"

Moc jsem nevěděla jak to napsat,ale nechtěla jsem říct že jedu s Didierem do Itálie. Ani jsem telefon nepoložila a už mi tam blikla odpověď.

„a to ani nepřijdeš domů? Kam jedeš a s kým?"

Ta se o mě tak moc bojí,ach jo. Musela jsem jí říct pravdu, protože stejně by se pravdu dozvěděla dřív nebo později.

„tenkrát jsi měla pravdu,doufám že mě nazabiješ. Jedu do Itálie."

Byla to taková hádanka spíš,ale na začátku března nebo kdy mě varovala ať si opovážím přijít s Didierem jako se svým klukem.

„jako s tím Bionazem jo?"

Tak s kým asi...

„ano mami,chodíme spolu a teďka jedu s ním do Itálie a pak hned pojede semnou do Česka k nám domů."

Prostě jsem jí to napsala a nějak se nepřetvařovala, nemělo to cenu. Hodně mě překvapila tím, když tu zprávu nechala jen na "zobrazeno" a třeba se semnou nehádala a nechala to snad být. Z těchto mých starostí jsem zapomněla na to kde jsem a jen co jsem odložila telefon,tak jsem sebou plácla o postel.

„Hej Kristýno? Za ani ne hodinu je odjezd na stadion." Zamumlala Vinky ze své postele,ale přitom sama ležela a byla na telefonu.

„Jo už vstávám." zabrblala jsem si tak sama pro sebe a šla se připravit.

„A ty jako nejedeš nebo co?" Koukla jsem se na ní, když jsem byla už oblečená, upravená,  připravená a do odjezdu na stadion moc nechybělo.

„Jo jdu,ale času dost." byla stále ne tom telefonu a tím mě štvala.

„Když si myslíš že šest minut je moc." Pokrčila jsem rameny a čekala na její reakci.

„Doprdele." odhodila telefon a začala se rychle oblékat. Byla sranda sledovat jak spěchá a jak se snaží rychle,tak jí to jde maximálně tak pomaleji.

Když se oblékla,popadla telefon a společně jsme šli před hotel. Zpoždění jsme skoro neměli, takže pohoda. Závod holek začínal ve čtvrt na tři. Na stadionu jsme byli úplně všichni. S Vinky a Kubou jsme tvořili takovou svou partičku. Hold jsme se my tři nějak schoulili dohromady a sedli si navzájem.

Závod jsme sledovali z příjezdu na stadion. Bylo to takové dobré místo a s námi tam bylo pár servisáků. Dokázala bych to nazvat i částí kde se rozhodovalo v posledním kole o výsledku. Závod byl hodně dramatický, protože se hlavně rozhodovalo o tom kdo vyhraje křišťálový glóbus. Tiril byla doma a chtěla ho na domácí půdě vyhrát,ale nepovedlo se jí to a získala ho místo toho Doro.