Zpátky

34.

Ve čtvrtek jsem z postele vyskočila i bez budíku. To bylo vůbec první ráno s biatlonisty kdy mě nemusel ten jeho otravný zvuk budit. Měla jsem takovou radost ze mě a Didiera. Po pokoji jsme tak poskakovala až jsem z toho zbudila Vinky.

„Co tady zase blbneš?" Řekla chraplavým hlasem.

„Já? Nic."

„Tak jestli tady budeš takhle každý ráno skákat tak to podrž koště ať sem jde radši Verča." Zamumlala s nezájmem a ospale.

„Ne já chci být s tebou na pokoji a taky stejně ti za tři minuty bude zvonit budík." Namítla jsem.

„Víš co to je tři minuty spánku navíc?" Sedla si a dělala naštvanou.

„Vím to moc dobře." Naznala jsem. Sama moc dobře znám jaký to je a kdyby mi tohle někdo udělal tak se chovám asi stejně nebo ještě hůř.

„No tak vidíš." Zasmála se.
Obě jsme šli v osm dost vysmáté na snídani. Překvapilo mě že nás dohnal Kuba, protože on většinou zaspává.

„Tak co?" Zeptal se. Co by mělo být,je čtvrtek...

„Jestli ti o to tak jde, všechno nejlepší k svátku když je ten čtvrtek." začala jsem se smát a Vinky semnou.

„Takhle jsem to nemyslel,jako spíš jak je?" Taky se smál s námi a chudáci ti co nás potkali, protože potkat takovéhle tři blbce,tak to upřímnou soustrast.

„Hele viděli jsme se naposledy před spaním,tak proč se nás ptáš." odpověděla mu Vinky a vešli jsme do jídelny. Trochu jsme se uklidnili, abychom na sebe nepoutali moc velkou pozornost. Jen co jsme si sedli ke stolu tak si mě všiml Didier. Zamával mi a usmíval se na mě.
Bude štěstí když si toho nikdo nevšimne.

„Ach bože ta vaše láska." Zasnila se Vinky.

„Co? Kdo?" Nechápala Verča.

„Nikdo." odpověděla jsem rychle.

„Okej." nechala to Verča plavat a já hodila výhružný pohled na Terku. Ta se jenom na mě zahyhňala a dál se věnovala svému talíři se snídaní.

Ráno byl společný trénink. Ten probíhal jako vždy. Odpoledne byl trénink jen takový v tom stylu vyjetí. Já tam chodit nemusela, ale rozhodla jsem se stoupnout před všemi na běžky. Nikomu jsem to neřekla a když jsem se začala společně s Vinky strojit tak na mě vykulila oči.

„Ty jdeš taky?"

„Jo,mám to od svého přítele dokonce i povolené." vyplázla jsem jazyk.

„To je super,budeme jezdit spolu." Vykřikla a obejmula mě.

„Jo,ale asi mi ujedeš." zasmála jsem se.

„No to si nedovolím." Začala. Ještě než jsme odešli tak jsem jí udělala stejné copánky co nosím já a vypadali jsme naprosto stejně. I lyže jsme měli stejné,akorát Vinky měla jiné hůlky než já,ale to nám bylo jedno.

S obrovským úsměvem jsme obě dorazili na stadion a jakmile všichni viděli u mě v ruce běžky,tak nikdo jakoby nemohl uvěřit tomu co vidí. Egil nám řekl co máme přibližně vše ujet a rozprchli jsme se všichni na trať. Překvapilo mě že tady s námi nebyla Verča a kvůli tomu jsem byla jen s Vinky.

„Tak ty jsi ty běžky vytáhla jo?" Divil se Kuba, když nás v prvním kopečku dojel.

„Jo,ale nemysli si že na nich budu jezdit pořád." usmála jsem se.

„To zase né,ale je to super." mrkl na mě. To o co se tady teď snaží?

„Hele Kubo mazej,nemusíš jí tady nabalovat když má kluka." řekla vážným hlasem Vinky a mě to překvapilo že se mě tak zastává.