Zpátky

19.

Na pondělní vytrvalák juniorů hned navazovali úterní dorostenecké štafety. Takže jsem zase musela vstávat v sedm. Si člověk ani neodpočine tady.

Terka si zase mohla přispat,dost jsem jí to záviděla,ale ona si to taky zaslouží. Kluci pořád u snídaně vtipkovali že vyhrajou a dovezou si domů aspoň medaili, to netušili že se to fakt stane.

Všichni tři byli v takovém rozvolněném rozpoložení. To na nich doopravdy hodně obdivuju, já totiž byla vždycky před každým závodem hrozně ve střehu a pořád si říkala kde ten závod můžu zkazit.

Nástřel kluků teda vypadal zvláštně,ale Ondra ukázal na prvním úseku že je dobrý závodník a předával sice už ve čtyřiceti sekundové ztrátě, ale držel se okolo pátého místa. Pepa udělal z celé té štafety podle mě největší kus práce a předával Jonášovi na medailových pozicích.

Jonáš to takzvaně jenom udržel a dotáh a my se mohli v cíli radovat z první medaile a to tentokrát stříbrné. Na klucích bylo vidět jakou mají radost,sice nestačili na první rychlé Nory,ale vlastně Norové jsou Norové a ty skoro všechno vyhrajou.

Samozřejmě že musela být také týmová fotečka,protože bez ní by to nebylo úplně ono. Když kluci odjeli,zůstala jsem na stadionu půl hodiny sama a tak si zašla na jídlo. Naše holky byli taky v dobré náladě,teda né úplně jako kluci,ale taky se smáli.

U holek to vypadalo že začátku tak dobře jako u kluků,Terka Jandová dokonce jela druhá,ale nešťastnou náhodou spadla a předávala už se 43 sekundovou ztrátou. Ta by se dala taky ztáhnout jak u kluků,ale Gabča si to taky tu smůlu dneska vyžrala a musel na dvě trestná kolečka. Káťa už to jen tak dojela do cíle na 12.místě a tak holky zaznamenali stejný výsledek jako minulí rok na Slovensku. V cíli jsem je povzbuzovala že není všem dnům konec a oni to přijmuli a jak je u biatlonu zvykem,hodili to za hlavu a koukali se na další závody.

Tak moje práce asi taky zpočínala v tom je i podporovat,a tak jsem se co nejvíce snažila. Taky když jsem je masírovala tak jsem trochu požádala kluky aby třeba trochu vtipkovali. No a o tohle požádat kluky,tak to se pak celý den jen tlemíte jak naprostej idiot.

Když jsme přišli na večeři byli jsme všichni hrozně rozesmátí a Norové co seděli u vedlejšího stolu se nám začali smát. No tak všichni rudý smíchem a u toho Tom, Pepa, Luděk a další pořád něco vykládali a my ostatní se tomu pořád smáli. Ani bych se nedivila,kdyby si ti Norové začali myslet ať jdeme na psychiatrii, protože tohle není asi  normální.

No ještě večer v osm jsme jeli na ceremoniál. No to bylo taky něco. Kluci se tam u toho hrozně smáli a k tomu když ještě ten co to vyhlašoval řekl místo Jonáš Mareček, Josef Mareček. Trochu si to asi spletl, ale to nevadí, stejně si toho asi moc lidí nevšimlo,když obě jména začínají na J.
.
Ve středu se jelo to samé,akorát teda ve čtveřicích a v podání juniorů. Jako první zase jeli kluci a myslím že jsme měli jednu z nejsilnějších sestav ve startovním poli.

Jeden ze svěťáku,dva z IBU cupu a k tomu náš nejlepší junior v celkovém hodnocení. Na klucích,ale bylo hodně poznat jak chtějí taky urvat bednu. Když se rozcvičovali zahlédla jsem Didiera. Čím dál jsem si v hlavě vyčítala co jsem to udělala,proč jsem na něj naštvaná. Alespoň že jsem měla teď své práce dost.

Naší štafetu už na prvním úseku docela ne zkazil,ale prostě trochu pokazil Víťa trestným kolem. Miky to vytáhl,ale Tom musel taky na jedno kolečko a Kuba to vytáhl co mohl a do cíle jsme dojeli 7. Jenže Italové byli diskvalifikování z pátého místa a nám tak bylo přiděleno šesté.

Nějak jsem nechápala co se u Italů stalo,prý porušili pravidla, ale nic víc jsem nezjistila. Didiera jsem hodně začala litovat. Dneska už jsem neměla mezi štafetami volno a tak jsem k obědu do sebe zase hodila nějakou sušenku a starala se o holky.

Holky byli přesný opak kluků. Výborná střelba,dokonce nejlepší ze všech týmů,ale o něco horší běžák,ale i tak dojeli na jednom z nejlepších výsledků v historii na pátém místě. Narozdíl od kluků byli holky naprosto šťastné a pořád si tak vesele poskakovali. Zacož kluci byli trochu zklamaní. Ale taky v týmu panovala taková nálada jako včera.

Všichni se smáli a fakt se divím že nás Norové třeba nenahlásil jestli třeba nefetujem, protože aby se takhle někdo pořád smál. Ale tak trochu si myslím že to byl základ našeho týmu. Samé srandičky,vtipy a naschvály.
.
Čtvrtek, konečně den kdy se můžu vyspat. V posteli jsem zůstala do oběda,i když ostatní byli od půl desáté na tréninku. Musela mě zbudit Vinky,protože já bych si fakt celý den jen prospala.

„Ten tvůj Ital dneska hovořil s naším Kubou." Řekla z ničeho nic Vinky když se začala převlékat z tréninku a já ležela v posteli.

„Co že? A co probírali?" vyjekla jsem a pohotově se posadila.

„No to nevím,asi něco ohledně závodů,ale já ti to říkám jen tak aby si věděla že žije,protože od tý doby co jste byli venku tady o něm nepadlo ani slovo." Zamumlala. Možná jsme o něm nemluvili,ale já na něj nepřetržitě myslela. Začala jsem si uvědomovat jaká jsem byla blbá a zdrhla. Utekla jsem jak nějaké malé dítě co se něčeho bojí,ale vždyť ani nebylo čeho.

Nic jsem neodpověděla,nevěděla jsem co. Tak když už bylo to volno,tak jsme se zase rozhodli jít večer sáňkovat. Na večeři jsme šli kvůli tomu už v půl páté, abychom pak měli hodně času. Vrátit jsme se měli zase do deseti, protože dorostence zítra čeká sprint.

Jediná nevýhoda co dneska byla že si nikdo nesměl vzít běžky,protože po malém zjištění u servisu se zjistilo že skluznice nebyli v tom nejlepším stavu a tak jsme všichni měli pytle.

I tak jsem si to zase užili a všichni si hezky nabyli zadky na tom miniaturním můstků co jsme tam nějak upatlali. Jako minule nás na recepci čekal Aleš,co kdyby jsme to zkusili a přišli o něco později.
.
Dneska se přelilo mistrovství do své druhé poloviny. Čekali nás sprinty dorostenců,takže žádné spaní do oběda a zase se vyhrabat z postele v sedm.

„Taky už jste tak mrtví?" Ptal se na snídani Pepa.

„Ani nevíš jak,myslím že dneska dojedu snad poslední,pokud teda dojedu." zamumlal unaveně Ondra.

„Přesně moje slova." zívl si Jonáš.

„A já se těším domů do postýlky." zasmála jsem se.

„Přesně." odpověděl Luděk. Postýlka doma je to nejlepší co snad může být,teda pokuď si do ní lehneš a můžeš si spát jak dlouho chceš. To jsem taky celé dva roky dělala,takže si zase nemůžu tolik stěžovat jako kluci.

V devět jsme odjeli na stadion a tak trochu se divím že v tom autě nikdo neusl,i když Ondra byl tak nějak asi v polospánku. Po čtyřech dnech se v Lenzerheide objevilo sluníčko a hned to bylo lepší. Docela mě to i probudilo a dodalo energii. Myslím si že nejen mě,ale i potom co předvedli dneska kluci si myslím že i jim.

S číslem 50, totiž ukázal světu svou střeleckou sílu a taky silný běh Ondra a dojel si pro invididiální stříbro za Rusem. Sice, když dojel nebylo vůbec jasné zda se udrží v první šestce,ale zůstal na druhém místě a my mohli zase slavit a k tomu dojeli ostatní do dvacátého místa.

Tohle byli vysněné výsledky pro nás. Dneska jsem taky poprvé viděla Novozélanďana co běhal biatlon a dojel 6. Nemyslela jsem si že tam tenhle sport znají a k tomu ještě se umístí na rozšířeném pódiu. Kdyby odpolede nejeli holky,asi bych odjela s kluky slavit na hotel,ale dohodli jsme se že si oslavy zase necháme na večer na pokoj.

U holek to teda taková hitparáda nebyla. Sice nejlepší 15. Terka Jandová,ale pak celkem dlouho nic. Ale i tak nám to radost nezkazilo. S Vinky jsme ještě něco probrali na pokoji ohledně zítřejšího sprintu co jí čeká a pak šli na večeři. Večer jak jsem měli domluveno jsme měli takové hromadné rehabilitace. Já jsem masírovala podle potřeby a kdo chtěl mohl si zalést do těch kalhot a u toho jsme se koukali na nějaký zápas NHL. Hokej jsem teda nikdy moc nesledovala a tak se věnovala celou dobu své práci.

Spát jsme šli teda v deset aby se nám junioři pěkně vyspali a aby taky konečně měl někdo starší medaili a nezbírali je jen ti nejmladší tady.