Sestry zla 🖤 [POZASTAVENO]

První setkání

Psal se děštivý červencový večer, když po opuštěné asfaltové silnici kráčela malá, drobounká dívenka.
Byla vskutku drobná, měla na sobě temně černý plášť, tmavě modré tenisky a na hlavě kapuci, takže jí nebylo skoro vůbec vidět do obličeje. Ve své levé ruce nenápadně, avšak pevně svírala svou hůlku.

Pomalinku a nenápadně kráčela dál a dál po opuštěné mudlovské silnici,kde žádná z lamp pouličního osvětlení nesvítila.
Mohlo být okolo půlnoci a na ulici tedy nepotkala ani živáčka, což se jí momentálně hodilo ze všeho nejvíc.
Vytáhla si z kapsy zvláštní tmavě zelenou věcičku, vypadalo to skoro jako stříbrný mudlovský zapalovač.  Pozvedla ho do výše a cvakla. Jedna jediná lampa v celé ulici se rozsvítila, byla to lampa pod kterou stála Leo.
Na druhém konci opuštěné ulice, přímo pod onou jedinou, právě rozsvícenou lampou stála malá černovlasá dívenka- to byla Leo, která utekla.
Byla bosá a  tváře měla trošku umazané. Z výrazu v obličeji se dalo lehce zjistit že se bojí, ale i přesto byla odhodlaná se nevzdávat.

Skoro nehybně stála na chodníku a jen občas poočku zkoumala dívenku v plášti. Nevěděla co má od neznámé osoby čekat. Neměla u sebe nic, jen sama sebe a starou fotku smuchlanou v kapse.
Obě na sebe chvíli hleděly. Nepohly ani o píď, snad kvůli bezpečí. Leo se po pár minutách odhodlala, dvakrát si zopakovala co je jejím posláním a vydala se směrem k děvčátku s kápí. Mohlo se to zdát nebezpečné, protože u sebe neměla ani hůlku, ale Leo se ještě stále tvářila vskutku odhodlaně a bála se jen velmi málo.
Rázným krokem k postavě došla a pousmála se, protože zjistila že se musí trošku sklonit, aby konečně spatřila její tvář.
Byla to malá dívka, vzrůstově působila jako malé dítko. Leo však tipovala, že je jen o něco mladší než byla ona sama.

"Ahoj" Leo jí přátelsky nabídla ruku, ale děvče jen o krok ustoupilo a hůlku v jejích rukou pevně držela stále namířenou na Leo.
Leo se pokusila znovu promluvit, ale mávnutí ruky jí umlčelo a tak se o to podruhé už raději ani nepokoušela.
Děvče pod kapucí jí popadlo za předloktí a hůlkou jí div nezajelo pod kůži.
Leo vyjekla a její tělo zaplavila nesnesitelná vlna bolesti, která se stále stupňovala.

"Nesmíš si se mnou zahrávat" děvče pod kapucí mělo tenký přívětivý hlásek, ale i Leo došlo, že bude dívka zákeřná.

"Já.." Začínala se trošku děsit toho co se bude dít a taky jí žaludek připomněl, že už pěkně dlouho nic nesnědla.

"Imperio" Leo se přestala bát a kletba začala působit tak jak má.
Děvče pod kapucí se vydalo kolem moderních mudlovských stavení a Leo jí jen poslušně následovala na každém kroku.

Děvče, kterému šlo skrz plášť vidět jen pár bílých pramínků vlasů si Leo chvíli pečlivě prohlížela. Až moc jí Leo připomínala matku, avšak nalhávat si fakta o tom, že matka přeci jiné děti bylo jednodušší, než hlouběji přemýšlet o vzhledu mudlovské šmejdky.
Děvčátko s kápí na hlavě si plášť popotáhla nahoru tak, že už i Leo viděla jak jí modré konečky vlasů padají do očí. Její koutky úst se nadzvedly a na tváři se jí objevil úsměv. Ty oči už jednou viděla.
Děvčátko jí popadlo za zápěstí. Leo nedokázala říct co se děje. Viděla děvče, najednou se vše kolem rozmazalo a po chvilce bylo děvče opět zde. Tentokrát však nestály na slepé ulici lemované vilkami a domy. Kolem nich se nacházelo tak obrovské a přepychové sídlo, že Leo začala přemýšlet, jestli někdy vůbec viděla nádhernějí budovu.

Obrovská brána byla pootevřená a celé to nádherné stavení vypadalo velice tajemně a starobyle.
Leo stále ani necekla a následovala bělovlásku v plášti všude tam, kam se jen hla.
Nebála se a její výraz byl jako by Leo ztratila schopnost projevit jakékoli emoce. Strach i smutek se v ní stále mísily, její tvář se ale ani nehla.

Nejdříve vstoupila dívka v černém plášti a po ní i Leo, která nikdy takovou nádheru neviděla a proto se celou dobu pečlivě rozhlížela kolem dokola.
Chodba byla plná portrétů různých mužů a žen. Někteří se mezi sebou bavili a klábosili o všem možném,jiní podřimovali a někteří se dívali jen tak před sebe, jakoby byli hlídači sídla a měli na starost kontrolovat, kdo do sídla vstoupí a kdo ne.
Leo byla z nádherného sídla tak moc unešená, že na chvíli ztratila děvče v černém z dohledu a musela se za ní rychle vydat, aby si toho dívka v plášti náhodou nevšimla.
Naštěstí jí obdivování sídla prošlo a dál následovala dívku nahoru po nádherném schodišti které vedlo nahoru do patra.
Děvče v plášti se najednou zastavilo a otočilo se směrem na Leo, která se od ucha k uchu usmívala, i když moc nerozuměla tomu co se to děje.

"Hlavně buď potichu"
To bylo poslední co Leo od děvčete pobrala, protože jí ihned děvče popadlo za pačesy a odvleklo jí do malé místnůstky, která neměla v průměru víc než pár metrů. Jediné co zde bylo a čeho si Leo všimla bylo okno, bylo ovšem moc vysoko na to, aby se kdokoliv mohl podívat ven.
Leo smířená s tím nejhorším se posadila se na studenou podlahu cely a alespoň chvíli chtěla přestat myslet na hlad a nesnesitelnou zimu.

Dívenka s kápí sešla dolů, do rozlehlé předsíně, sundala si ze zad černý kožený batoh, strčila do něj svou hůlku a sundala si z hlavy černou kapuci, díky které jí celou dobu nebylo vidět do obličeje.