Sestry zla 🖤 [POZASTAVENO]

důležitý úkol

"Teď musíme najít Yaxleyho!",přikázala Auguron, rozběhla se ještě rychleji a Leo jí přestala stačit.
Auguron se pro ní vrátila,znova jí,ještě křečovitěji než předtím  popadla za paži a znovu se rozběhly. Najednou si Auguron vytáhla svou hůlku,namířila jí na postaršího,hnědovlasého muže, který něco pevně svíral ve své pravé ruce a křikla: "Pouta na tebe!"
Ve vzduchu se objevily provazy a omotaly se kolem Yaxleyho těla a rukou. Yaxley se začal svíjet a snažil se dostat z provazů,které ho poutaly, ale marně.

"Kde je ten obraceč času Yaxley?!",zakřičela Auguron a Yaxley se zasmál.
"Hloupá malá holko...myslíš si že ti to jakože řeknu?! Nebo klidně zmáčkni to svoje znamení zla které máš na ruce a přivolej ho! Přivolej Voldemorta!"

"Hloupá malá holko?! CRUCIO!",křikla Auguron a Yaxley se začal svíjet v křečích.

"Accio obraceč času!",mávla hůlkou Leo a obraceč jí přiletěl do ruky.

"Výborně Leo,jsi dobrá a teď zabíj Yaxleyho!"

Leo polkla a zatvářila se bezradně, neměla na vybranou, musela to udělat.
Leo se postavila pár stop od Yaxleyho,namířila na něj svou roztřesenou rukou hůlku a chvíli se na něj se slzami v očích dívala, nechtěla nikomu ubližovat, ale musela to udělat...
"AVADA KEDAVRA!",Yaxley spatřil záblesk zeleného světla a padl bezvládně na zem.

Leo vypadla hůlka z ruky a dopadla vedle Yaxleyho bezvládného těla. Leo se rychle rozběhla pryč. Auguron jí chtěla zastavit, ale nakonec jí nechala jít.
Vzala ze země Leinu hůlku,strčila si jí do svého černého koženého batohu a přemístila se za Voldemortem. Ten jí pochválil a Auguron mu řekla o Leo,která běžela s brekem pryč.
"Tak za ní okamžitě urychleně běž! Kolik jí je?!!! Nemůže takhle fňukat! Musí mít slušné vychování"

Ano otče...",Auguron sklonila znechuceně hlavu a odešla do lesa hledat svou sestru.

Auguron:

Už zase fňuká! Nic bych neřekla kdyby jí byly 3, ale je jí 13!!

Leo měla takovou jednu zvláštní zálibu, o které Auguron věděla. Leo moc ráda šplhala na větve stromu,nejlépe hodně vysoko.
Aby za ní nikdo nemohl.
A Auguron až moc dobře věděla kde Leo hledat. Rozběhla se tedy lesem až stromy začaly řídnout a Auguron po chvíli došla na louku.

Louka byla krásná,bylo na ní spouta pestrých květin a přímo uprostřed oné louky stál vysoký mohutný strom.
Jeho koruna byla tak vysoko,že s ní muselo být vidět až do sídla a jeho kmen byl tlustější než všechny stromy celého lesa dohromady.

Auguron se podívala na oblohu,byl zrovna sychravý podzimní den a venku byla celkem zima.
Auguron si z batohu vytáhla svůj hábit,oblékla si ho a utáhla si tkaničky svých námořnicky modrých kecek.

Leo seděla na vysoké větvi onoho mohutného stromu,měla na sobě jen bílé triko z krátkým rukávem,černé kalhoty a nohy měla opět bosé. Musela jí být šílená zima a taky že byla. Měla celé fialové rty a ruce se jí samou zimou chvěly.

Auguron zašmátrala ve svém černém batohu. Batoh kdysi dávno dostala od svého milovaného bratrance a nosila  vždy a všude s sebou. Měla v něm taky pěkný nepořádek a často se jí stávalo,že v něm nemohla spousty věcí najít.

Leo:

Jsem hloupá. Prostě k ničemu. Už mi je jedno že je kosa. Ať třeba umrznu, stejně to bude všem šumák...
Tak moc bych si přála být bezcitná...musí to být super, když ti je všechno jedno a neovládá vás žádná lítost.
Byl to zrádce, ale smrt si nezasloužil.
Otec bude zuřit když zjistí že brečím, teda alespoň si to myslím.