Mechanický Měsíc

|prolog|

Když se roku 4160 narodila v cizím prostředí, obklopená stovkami neznámých pachů, slyšela uši trhající randál a viděla oslepující světlo, bylo očekávané, že začne brečet a křičet jako každé novorozeně. Mimino ale zůstalo zticha, s velkýma očima vykulenýma a duhovkami zbarvenými na ledově bílou. Chmýří na hlavě černé jako uhel a kůži bílou jako ta nejčistší stěna. Od matky byla oddělena už pár vteřin po porodu a její příjemné, hřejivé tělo nahradily škrábavé pláště, obličeje za maskami a neznámí lidé. Jako každé novorozeně byl její první instinkt : matka. Ale tu už nikdy nespatřila. Jídlo dostala z podivně chladné lahvičky, ale vše i tak zhlatala. Přeci jenom je hlad nejlepší kuchař.

Byla uložena v železném pokoji, tmavě šedá ji obklopovala a polykala ji zaživa. Nenáviděla tu barvu. Léta na ni zírala, proklínala ji a toužila ji podpálit. Když ji tam ale přinesli poprvé, zasněně se zahihňala. Netušila co ji čeká. Netušila co se děje. Netušila co se stane.

Tmavě zelená kombinéza, kterou měla od určitého věku na sobě každý den byla překvapivě pohodlná. Materiál vůbec neškrábal jako pláště doktorů při jejím narození. Nad srdcem měla v zelené látce vyšitý tvrdý odznak. Štítek s vepsaným číslem 009. Nenáviděla to číslo. Znala své jméno, své celé jméno, ale nikdo jí tak neříkal. Nikdo až na Velitele. Ano, s velkým V. Velitel byl muž, který ji pojmenoval a po kom převzala své přijímení – Trivis.

Nyní ležela na zádech na své tvrdé posteli, tenká peřina důkladně složená pod jejím tělem a polštář pod hlavou. Svou hodinu klidu využívala stejně, jako celý život. Čtením. Na vzdělání si Velitel nepotrpěl, ale Opala ano. Chtěla vědět o světě, o okolním světě mimo Ferrum. Přestože milovala dějepisné a geografické knihy, jejími favority zůstávala fantasy. Svět, který je celý vymyšlený, kam může jít kdokoliv pouhým přečtením slov. Místo útěku a útěchy. Přestože jí Velitel daroval knížky na přání, nikdy nedostala nic, co se zmiňovalo o vlkodlacích. Věděla čím je, byl jí to jasné, ale i kdyby ne, kdysi slyšela jak se o ní v sekci E baví dva ozbrojenci. Přestože se sekce s laboratorními pokusy nacházela v sekci B. Netušila co by ji čekalo v A a ani to nechtěla zjistit. Pro ujasněnou, sekcí je zde dohromady 26 : pro každé písmeno jedna.

Její oči hltaly každé slovo, větu, stránku a kapitolu, nevšímajíc si času. Proto když se ozvaslo hlasité zabouchání předmětu o prosklené dveře její cely, jejího domova, prudce sebou trhla a seskočila z postele. Na druhé straně stál obrněnec, s černou neprobijnou maskou zahalující jeho tvář a obtěžkaný vším možným. V ruce držel dlouhý a tlustý obušek, takže to byl asi ten předmět, který ji vyrušil ve čtení. Dveře se samy otveřely, ale obrněnec dovnitř nevešel. Místo toho zůstal venku a hlubokým hlas promluvil.

„Je čas."