Mechanický Měsíc

|34 : bodnutí tyranské jehly|

Padl večer, tma a hustý déšť, jež maskoval veškeré zvuky, pachy a značně omezoval zrak všech členů skupiny včetně Opaly.

„Měli bychom se raději usadit tady, v tomhle počasí je příliš nebezpečné pokračovat dále." zakřičela Opala dost nahlas na to, aby ji všichni slyšeli.

„Dobře." zakřičela Vera nazpět.

Kaelovi se podařilo nalézt prostor mezi kořeny stromů, jež byl dost velký pro Dereku a Manu. Dívky sice odmítaly a snažily se svá suchá místa na spaní před někomu jinému, avšak nakonec si tam zklamaně vlezly a do pár minut usnuly hlubokým spánkem.

„Co teď?" zeptala se Wyra.

„Nám asi nezbývá nic jiného, než si lehnout na zem." odpověděla Opala. Ujistila se, že jsou všichni usazeni pod stromy, takže na ně nepršelo v plné dávce. Teprve poté se schoulila ke svému kmenu a zavřela oči. Dnes žádnou hlídku držet nemusí, protože její roli pro jednou převzala Meria. Černovláska již tři dny pořádně nespala, takže jakmile ležela uvolněná s víčky pevně zavřenými, než kdokoliv stihnul napočítat do třiceti, usnula.

/|\

Prohlížela si svou milovanou pušku a hladila její chladný materiál. Díky drobným i větším kapkám deště celá zbraň vypadala ještě úchvatněji. Kdyby její myšlenky někdo slyšel, patrně by vypadala jako šílenec, jenž je zamilován do něčeho neživého, avšak to by byla lež. Již velice dávno si lidé přestali ukazovat na ty, kteří milovali nehybné, neživotné předměty. I přesto to však nebyla pravda, ona svou zbraň nemilovala. Ano, líbila se jí a ráda z ní střílela, nýbrž pouto lásky mezi nimi nebylo. Pouze pušku obdivovala... ano, to bylo správné slovo.

Postavila se a prokřupla si záda. Nechápala, jak toto zvládá Opala tak často, Meria držela stráž pouhých pár hodin a již je téměř unuděna k smrti. Rozhodla se pro krátkou procházku, nikdo se je nesnažil napadnout již dlouho, takže by se nemělo nic přihodit zatímco bude pryč.

Veverky jí nad hlavou skákaly z větve na větvi, přestože Slunce již dávno zmizelo za obzorem. Měsíc jí svítila na cestu, přestože si ho nijak nevšímala. Hvězdy zpívaly své vlastní písně, jehličnany se mírně pohupovaly do rytmu větru a sníh pod svou tíhou dusil světla květin, travin a mechu. Zvířata utíkala z cesty nohou, jež se jako střely blížily k rodině, jejíž jizvy ještě ani neměly čas se zahojit.

Avšak to byla ona věc s jizvami. Zahojí se někdy? Ano, možná že zblednou, třebas je běžné lidské oko spatřit nedokáže, avšak jejich vlastnitel o nich bude až nadosmrti vědět bude, bude na ně hledět ve zrcadle, bude je proklínat a jeho slzy na ně budou kanout jako slané vodopády.

Těžké kroky byly téměř k nepoznání, když si je nikdo nedokázal všimnout. Stíny noci, démoni povrchu zemského, skály bez jediné emoci, hrady postavené na horách mrtvých.

Kdyby pouze rozhodnutí skupiny uprchlíků bývala byla jiná, celý večer by probíhal jinak. Třebas by se nic z budoucích událostí nestalo, avšak záleží na to, vůbec? Není důležité přemýšlet nad teoriemi, když zbývá pouhých pár minut, než nenastane onen nejhorší útok, jehož mladí lidé cestující lesy kdy zažili. Nezáleží totiž na potu mrtvých, nezáleží na kalužích krvi, nezáleží na hlasitosti křiku - na to vše již za chvíli všichni přijdou. Jejich opatrnosti by jistě udělala změnu, avšak zarazila by budoucnosti? Teorie za teorií již za chvíli padnou z nebes jako stovky asteroidů.

Neozvaly se žádné výstřely, neozval se výbuch granátů, noc zůstávala mlčenlivou a tajemnou jako vždy. Tentokrát však skrývala mnohem temnější, skrytější monstra. Příšery zůstávaly stejnými jako vždy, stejnými tvory, avšak tentokrát měla jiný, protřelejší přístup.