Mechanický Měsíc

|29 : prach a popel|

Vera utíkala tiše jako vítr. Vedla část skupiny co nejméně nápadnou cestou, s jejíž určováním jí pomáhal Cieno. Společně se propletávali mezi rozpadlými budovami, kořeny nově rostoucích stromů a haraburdím, jež polehávalo na každém kroku. Dokonce i narazili na poněkud čerstvou mrtvolu psa, nýbrž neměli čas na to, aby se zastavili a zvířecí tělo si prohlédli.

I přestože boj zatím nenastal, cítila jak je vzduch ztěžklý napětím, jako kdyby je obklopovala hustá, dusná mlha.

Náhle dorazili do slepé uličky. Vera a Cieno si vyměnili překvapené pohledy - sem neměli dojít. Poté avšak zrzavá dívka dostala nápad. Tlusté kořeny se obtočily kolem popraskané zdi a vytvořily tak provizorní žebřík, díky němuž se můžou dostat na střechu.

Vera šla první, aby zjistila, kam se dostanou a za ní následoval její nedávno nalezený bratr. Hbitě vyšplhala po kořenech a jakmile byla na střeše, lehla si na břicho. Pouze doufala, že si jí za ten interval kratší než jedna vteřina nikdo nevšimnul. Plazila se tak dlouho, dokud nenarazila na jakýsi okraj střechy. Pevně uchopila hrany, jež se jí nepatrně drolily v ruce, a shlédla dolů.

Pod sebou spatřila ulici, kterou již předtím viděla. Když byli v den požáru vedeni do nemocnice, šli podél těchto budov. Oddechla si a Cieno, jež se doplazil vedle ní do ní šťouchl.

„Dolů?" zeptal se jí šeptem.

„Ve střeše jsou díry, půjdeme jednou z nich." odpověděla.

Chlapec vedle ní přikývl, a poté se začali opět opatrně vzdalovat od okraje střechy. Zbytek skupiny, jež byl s nimi, byl různě rozprostřen. Vera tím pádem musí nejprve najít vhodně velkou štěrbinu,skrz jakou se všichni budou moct snést o patro níže. Teprve poté k sobě všechny nějakým způsobem svolá.

Očima pozorně sjela těch několik metrů střechy, dokud na straně opačné od jejího místa spatřila spáru, jež se zdála být dosti velká. Když k ní dolezla, zjistila, že měla pravdu. Skulina nebyla skulina, nýbrž pořádná díra, do níž by se vešli i dva Cienové s dostatečným prostorem pro Dorubi.

Nyní potřebovala zjistit, jak k sobě všechny zavolat, aniž by musela použít svůj hlas, či se ke každému individuálně plazit - tím by strávila příliš mnoho drahocenného času. Proto popadla opodál ležící kámen a jedním s ním uhodila o střechu. Nikdo si jí nevšimnul, proto kamenem uhodila znovu. A znovu. Mana si jí všimla a začala lézt jejím směrem. A znovu. Kael si jí taktéž všimnul a co nejrychleji se k ní snažil dostat, přestože bylo vidět, že na svou prostetickou nohu není zvyklý, a že mu dělá mnoho potíží. Po pátém udeření se na ni konečně všichni otočili a do dvou minut u ní i byli.

„První půjdu dolů já," šeptala tak tiše, že ji hlasivky až bolely. „Pak Cieno. Každému z vás pomůžeme, ale vy musíte být zticha." všichni přikývli a o něco ustoupili, aby měla Vera dostatek prostoru.

Opřela se rukama o úplnou hranici díry a zbytek svého těla spustila dolů kde se jí kořeny již obmotaly kolem pasu a pomohly jí zpět na nohy. Dlouho již své schopnosti avšak neprocvičovala a již nyní začala cítit první známky únavy a vyčerpání, takže se po zbytek cesty budou muset obejít bez jejích stromových pomocníků.

Cieno si zkontroloval, že je bezpečné lézt dolů a potél se taktéž svezle vedle Very, která mu se značnou námahou jaksi usnadnila tento proces. Další na řadě byl Kael, jehož umělá končetina Veru bolestivě uhodila do tváře. Modrovlasý chlapec se na ni zděšeně podíval, a když se zdálo, že chce i promluvit, Vera si pohotově přiložila ukazovák ke rtům, aby mu naznačila, že má zůstat zticha. Pokusila se ho svýma očima ujistit, že je v naprostém pořádku. Maximálně jí na tváři zůstane modřina.