Mechanický Měsíc

|12 : karmínová kulka|

Svět kolem se stal tlumenou, neprostupnou mlhou. Když se jí podařilo rozlepit od sebe víčka, jediné co spatřila byly rozmazané, míhavé postavy, pobíhající kolem jako mravenci kolem své nově čerstvé kořisti. Ležela na břiše, podepřená na předloktích a hleděla před sebe na dílo Velitelových poskoků.

Z příbytku, jež jí a její rodině sloužil jako domov nezbylo zhola nic. Pouze černé uhly, kouř a pekelný oheň. Bomba, kterou sem hodili byla velice účinná, velice smrtelná. Pokusila se vstát, ale okamžitě spadla zpět na zem.

V uších jí pískalo, jako kdyby stála vedle zastavujícího vlaku. Zatímco čekala, až vysoká frekvence ustoupí a zrak se jí opět rozostří, jediné co její mozek dokázal poznat byly plameny ohně - zabijáci, bez kterých by lidstvo nedokázalo přežít. Z nepostradatelných se stali zbraní. Copak by na to řekl Damon, kdyby zjistil čemu dopustila, aby se stalo?

Když si vzpomněla na Damona, její sdrce se zastavilo, jako kdyby do něj udeřil ledový šíp. Jeho dcery, jeho dvě mladší dcery. Nedokázala je najít včas, nedostala je ven z toho domu včas. Nic z příbytku nezbylo, žádný život, žádní lidé.

Přestože její srdce krvácelo, oči jí zůstaly suché a hrdlo nevydalo ani hlásku. Mátořivě se postavila na nohy, přestože žádné okolní zvuky nadále neslyšela. Rozeběhla se k domu, v zoufalé naději, že je stále může najít, že tam jsou.

Zastavil ji pár rukou, jenž ji stáhl zpět, čímž jí zabránil v běhu do plamenů. Kdyby dokázala čistě přemýšlet, vytrhla by se neznámému, ale jediné co sledovala byly trosky domu a tři ztracené životy, plamínky svíček, které dnes večer zhasly.

Svět se rozostřil a pískot ustal. Rozhlédla se kolem sebe a spatřila, že je to Vera, kdo ji drží. V obličeji byla bledá, černá spálená špína jí pokrývala tělo, ale stejnak jako Opala neuronila ani slzu. Poté její pohled sklouzl na klečící postavu těsně před jedním z hořících plamenů.

Meria. I z jejího místa slyšela její vzlyky, zatímco k ní dívka byla obrácená zády. Dnes ztratila celou svou rodinu, dům a starý život. Čí to byla vina? Opaly. To ona sem přivedla své sourozence, to kvůli ní vyvraždili obrněnci vesnici a to kvůli ní dnes Meria vše ztratila.

Opala k ní přešla, Vera se ji nesnažila zadržet. Položila klečící dívce dlaň na záda, jenž se jí třásla silou každého zalkání. Meria jí nevěnovala ani jeden pohled, dále zírala do prázdna, do černého ničeho.

„Omlouvám se," šeptla Opala. Hlas se jí třásl, přestože oči nadále zůstávaly suché. „Neměla jsem sem přijít. Je to moje vina. Omlouvám se."

Meria neodpověděla, ani nijak nereagovala. Bylo jasné, že potřebuje být sama, jenže to jí Opala nemohla dopřát, přestože jí to lámalo srdce. V dáli viděla černé siluety obrněnců, které se  k nim rapidně rychle blížily.

„Já... vím, že potřebuješ čas. A chápu, že s námi už asi nic nechceš mít společného, ale prosím, prosím, jenom pro tentokrát s námi pojď. Nemůžu tě tady nechat umřít." zašeptala.

Meria na ni pohlédla.Oči měla krvavé a opuchlé od pláče, tváře rudé a výraz mrtvý. Dále nepověděla ani slovo, pouze se jaksi roboticky postavila a naposledy pohlédla na zbytky svého domova. Vlasy jí zavlály, když na nicotu s prázdným výrazem hleděla, předtím než se otočila a zamířila do lesa.

Ostatní ji svižně následovali, dokud u trosek zbyla pouze Opala. Vrhla jeden pohled na běžící obrněnce a poslední pohled na dům.
„Odpočívejte v pokoji, dnes a navždy." řekla téměř neslyšitelně, dříve než jako stín zmizela mezi hustými stromy.