Mechanický Měsíc

|8 : nový zítřek|

Její víčka se zdála být neskutečně těžká, když byla schopna je opět otevřít. První co spatřila byl strop z uhlazených dřevěných prken. Na stěně visela zdobená lucerna, v níž plála svíčka. Kousek od sebe cítila a slyšela hořet oheň, pravděpodobně v krbu.

Se zasténáním se posadila. Tělo měla stále celé rozbolavělé, ale musela se dostat pryč z této neuvěřitelně pohodlné postele. Musela najít své sourozence. Odložila rumělkovou peřinu na stranu a s námahou vstala z postele.

Místnost, v níž se nacházela, byla překvapivě útulná a hezká. Stěny byly obloženy ze stejných prken, jež viděla na stropě. Měla pravdu, když si myslela, že je blízko ní krb. Kromě něj se v pokoji nacházel ještě dubový psací stůl, za nímž stála židle, nízká skříň, komoda a poličky, jež byly plné knih.

Nerozhlížela se ale po novém prostředí dlouho, co nevidět prošla dveřmi ven. Ocitla se na jakémsi známém místě. Musela tudy včera proběhnout, předtím než omdlela na náměstí. I dnes zde procházeli lidé, ale tentokrát se za ní všichni neotáčeli. Kdo ji uložil do té postele?

Svižně došla k jedné starší paní, která krmila své batole, jež bylo uloženo v kočárku ze slitiny rhodia a palladia. Tuto kombinaci již dávno znala z knih, jednalo se o kov, jenž byl schopen ustát téměř cokoliv. Jeden z nejodolnějších na trhu. Kdysi bylo paliodium vskutku drahé a pouze ti nejbohatší lidé na Zemi si ho mohli koupit, ale po dvě stě letech se stalo jedním z běžně používaných kovů, téměř jako olovo nebo hliník.

Když se ke dvojici přiblížila, dítě sebou začalo šít a mručet, ale Opala si ho nevšímala. Soustředila se na tu hnědovlasou ženu, která si části své hlavu obarvila na zrzavo.

„Promiňte, smím se zeptat?" začala zdvořile. Žena se na ni otočila a vrhla na ni nedůvěřivý pohled.

„Známe se?" zeptala se jí.

„Ne, neznáme. Já... jsem tu nová. Včera jsem tu dorazila, i s mými sourozenci, ale nevím kde jsou." vysvětlila.

„Ty jseš ta, která se složila na našem place." konstatovala žena.

Opala přikývla. „Ano, to jsem já. Víte, kde jsou moji sourozenci? Ti, kteří dorazili se mnou?"

„Promiň, holka, ale to nevím. Bylo už pozdě večer a moje děcko potřebovalo domů." řekla omluvně.

Cítila, jak v ní začíná stoupat panika. „A nevíte, kdo by je mohl vzít?" zeptala se s lehce nakřáplým hlasem.

„To taky nevím. Co ti ale můžu říct je čí je ten dům, ze kterýho jsi vyšla." nabídla.

„Opravdu?" zeptala se nadějně.

„Jo jo. Zkus najít Damona, každej ho tady zná." řekla žena s lehkým úsměvem.

„Děkuji vám, opravdu. Velice si toho vážím." poděkovala jí Opala.

„Nemáš zač. Doufám, že najdeš svoje sourozence, holka." popřála jí žena hodně štěstí a s tímto se rozloučily.

Opala se rozhodla zamířit na náměstí a cestou se poptat po tom muži jménem Damon. Z předchozího večera si jaksi mlhavě pamatovala kudy jít.

„Promiňte, víte, kde je Damon?" zeptala se jedná mladší dívky, která za sebou táhla malého kloučka, který měl žlutou skvrnu na kalhotech... mezi nohama. Dívka pouze zavrtěla hlavou a šla dále. Zvláštní. Ta žena s miminem přeci říkala, že ho zde zná každý.